Na prvních stranách virus prasečí chřipky, jehož šíření deníky napjatě sledují. Člověku připadá trochu nereálné, že by mohl prorazit oponou naší mírně zatuchlé karantény. Jinak hokej, ekonomická krize a politický vzestup Kateřiny Brožové.
Uklidňující komentář o prasečí chřipce napsal pro Mladou frontu Dnes Josef Duben ze Státní veterinární správy. Jenomže mě neuklidnil. V titulku sděluje: „Máme se bát? Anebo nebát? Ani jedno". A co jako teda. Co bude s námi, kdo netušíme, kde je ta třetí cesta mezi bát se a nebát se. Umřeme? Já to tušil...
Na titulce Hospodářských novin komentuje Lenka Zlámalová optimistické zprávy z ekonomiky, jež v posledních týdnech povzbudila očekávání brzkého konce krize. Doporučuje zdrženlivost: „V těžkých dobách jen každá dobrá zpráva víc vynikne a lidé jí dávají větší váhu, než skutečně má. Samotná vlna mírného optimismu má ale sílu krizi zkrotit a zkrátit. Ekonomika se zasekla a propadla do recese právě kvůli ztrátě důvěry. (...) Investoři si z drobných detailů dokážou poskládat obrázek dřív, než se objeví v tvrdých datech. Jenže mají také sklon vidět obrat i tam, kde není. Při Velké depresi posílily burzy mezi roky 1929-1932 čtyřikrát o více než pětinu v naději, že už krize končí. Nic takového se ale nekonalo. Ekonomické odhady se teď staly zprofanovanou, zbytečnou disciplínou. Proto si konec krize už seriózně nikdo netroufá věštit."
Ve stejném deníku se Anna Šabatová pozastavuje nad slovníkem, jímž média referují o žhářském útoku na romskou rodinu ve Vítkově. „Příznakem abnormality při referování o trestných činech spáchaných z nenávisti je také fakt, že se probírá, jak řádně oběti žily. Zda s nimi ‚byly problémy‘ nebo ne. Téměř vždy se dozvíme, že rodiny byly ‚bezproblémové‘: děti chodily do školy, nikomu neškodily. Světe, div se. Nenastavuje to zrcadlo spíš našim předsudkům? Je přece nepřípadné se tím zabývat, byť to často činí novináři v dobré víře přiblížit oběti lidsky čtenáři. Proboha, byl by čin snad méně hrůzný, kdyby děti nechodily do školy a nejezdily na výlety? To už jsme takto otupěli?"
Martin Weiss v Lidových novinách komentuje vystupování představitelů sociální demokracie, kteří říkají, že jejich strana s komunisty v koalici vládnout nebude, s jejich podporou by ale kabinet sestavila. „Je třeba bez ironie ocenit, jak se sociální demokraté naučili být ‚on message‘, tedy říkat přesně to, co si po důkladné analýze předem vyhodnotili, že mají říkat. Prověřené fráze (‚krize nesmí dopadnout na ty, kdo ji nezavinili‘) pak bez zkreslení kaskádovitě padají od nejvyšších špiček až k novým objevům sjíždějícím z výrobní linky typu budoucí místopředsedkyně Borůvkové. Ale tak jako při bližším ohledání není jasné, na koho by tedy krize měla dopadnout, když ji u nás nikdo nezavinil, tak ani není jasné, jaký je fundamentální rozdíl mezi vládou, která se bude opírat buď o hlasy a ministry komunistů, anebo jen o jejich hlasy. Asi bude dělat dost podobné věci, ne? (...) O hlasy komunistů se Paroubkova vláda opírala, teď už se komunisté dostali do krajských vlád. A obyvatelstvo to tráví bez protestů. (...) Doba, kdy nutnost nepustit k vládnutí komunisty u nás určovala (lze říci i deformovala) politiku, se asi chýlí ke konci, podobně jako se prý středoškoláci už zase učí rusky." Tři v podstatě okrajové poznámky: To heslo o krizi a těch, kdo ji nezavinili, je skutečně fajn. Dalo by se rozvinout ještě do dalších sfér, třeba: Bouračky na dálnici nesmí dopadnout na ty, kdo je nezavinili. To by mohl být úkol zase na další volební období. Ve výčtu příznaků společenské přijatelnosti komunistického vlivu MW nepřipomněl podíl KSČM na prvním zvolení Václava Klause prezidentem. Jinak rozdíl mezi hypotetickou vládou komunisty podporovanou a opět hypotetickým koaličním kabinetem s účastí komunistů samozřejmě existuje. Je přece spousta věcí, o nichž ministři rozhodují, aniž by k tomu potřebovali souhlas parlamentu nebo o kterých by musela hlasovat vláda jako celek - třeba docela dost personálních otázek. Mít třeba ministra kultury z KSČM, to by mohl být docela hukot.
Sociální demokracie ale má s kulturou evidentně jiné plány - zachraňovat by ji měla nová hvězda ČSSD, herečka Kateřina Brožová, která by měla kandidovat v Ústeckém kraji na místě zaručujícím zvolení. To, že ji strana ulovila, deníky hlásí na prvních stranách. Právo s ní při té příležitosti pořídilo rozhovor. „Stát se členkou v úmyslu nemám. Nicméně nabídka, kdy bych kandidovala jako nestraník, přišla a já ji momentálně zodpovědně zvažuji. A to ze všech možných úhlů, z jakých se vůbec zvažovat dá." Podle Lidových novin by Kateřina Brožová měla být členem Paroubkova „týmu snů", kromě ní do něj patří ještě hokejista Jiří Šlégr. „Severočeští poslanci ale Paroubkovo nadšení pro ženu, která byla před pěti lety v průzkumu vyhodnocena jako ‚nejvíc sexy celebrita‘, nesdílí. Bojí se, že by se kvůli ní znovu do sněmovny dostat nemuseli. ‚Mrzelo by mě, kdyby Kateřina Brožová byla na kandidátce výš než já. Cítil bych to jako křivdu,‘ řekl poslanec Jaroslav Krákora. Také poslanec Petr Červenka věří, že ‚ti, kdo pracovali‘ budou mít ve volbách větší šanci než mediální hvězdy. V opačném případě by měl za to, že se s ním nejednalo ‚čestně a rovně‘. No, těžko nepřipomenout, že poměry v severočeských organizacích politických stran jsou skutečnou esencí čestnosti a rovnosti, není divu, že jsou pánové tak dotčení. Taky jsem si povšimnul, že dáme-li vedle sebe portréty Kateřiny Brožové a kandidátky na místopředsedkyni ČSSD Aleny Borůvkové, je těžké nezaregistrovat jistou podobnost. Pozoruhodné. Anebo ne.
Domácími rubrikami vane jedno velké tajemství. Fotbalový chuligán dostal u soudu deset měsíců za to, že hodil po pořadateli pisoárem. Docela mě vzrušuje otázka, jak k tomu pisoáru přišel. To si ho na stadion přinesl (Co to máte v tom baťohu, pane?‘ ‚Inu, pisoár.‘ ‚Tak to jo.‘) MfD píše, že odsouzený ten pisoár někde „utrhl" - hotový Frištenský. Ten kriminál, kam ho zavřou, možná zažije malou českou verzi finále Přeletu nad kukaččím hnízdem.
