Vládní NERV zapojoval synapse (slovní hříčka po ránu - johoho!), Nova slaví, slavíme s Novou, poslanci řešili lisabonskou smlouvu, řešíme s nimi anebo ne.
Dnešní vydání prezentují krizi trochu jako přítelkyni, anoncují, co všechno by kvůli ní mohlo zlevnit.
Mladá fronta Dnes v otvíráku inzeruje myšlenku sociálních demokratů přispívat 25 tisíci lidem, kteří si koupí nové auto do 1,5 milionu korun. „Socialisté tak odstartovali svou volební kampaň před evropskými volbami slibem, který by pro řadu lidí mohl být takovým šlágrem jako příslib zrušení poplatků, s nímž opozice na podzim drtivě vyhrála."
Hospodářské noviny zase na titulní straně vypichují možnost snížení DPH pro stravovací služby, a tudíž i konzumace v restauracích a hospodách. Ministr Kalousek: "O přeřazení stravovacích služeb do nižší sazby DPH uvažujeme nikoli proto, aby ceny v hospodách byly levnější, ale proto, aby se v oblasti stravovacích služeb vytvořil určitý polštář, který by umožnil udržet v tomto odvětví zaměstnanost." Jasně. Pokud by kvůli němu bylo po hospodách levněji, jsem ochoten ten polštář i naklepávat.
Martin Weiss ve sloupku Lidových novin sleduje obecné túrování ekonomických mozků s jistým znepokojením, vládní postoj ke krizi ale nakonec docela kvituje. „V politice jsou chvíle, kdy je ze všeho nejtěžší nedělat nic. Jsou sice vzácné, ale současná krize je jednou z nich. (...) Balíček, který vláda chystá, se místo toho rozumně snaží zlepšit podnikatelské prostředí tak, aby firmy, které se dostanou do úzkých, nešly zbytečně hned pod vodu. Protože nikdo jiný než firmy lidem práci nedá. Dává to tedy smysl ekonomický i morální."
Alexandr Mitrofanov v komentáři pro Právo vyhodnocuje politické dopady zrušení poplatků v krajích a dochází k tomu, že to sociální demokracii vyšlo moc dobře. „Další vývoj politické situace naznačuje, že odpor vůči kabinetu mezi lidmi, kteří ušetření poplatků uvítali, nezeslabuje. V tomto smyslu je vodou na mlýn ČSSD všechno. Protesty soukromých lékárníků i případný zákaz zrušení poplatků v krajích, který by vyslovil soud. Zmíněnou voličskou skupinu by to jen utvrdilo v přesvědčení, že soc. dem. jim chce pomoci a podnikatelé jí hází klacky pod nohy, protože nemyslí na obyčejné lidi. Na konci takových úvah bývá příliv hlasů pro stranu, která veřejnosti připadá poškozená."
S pozoruhodným příkladem nevtíravého upozorňování na vlastní ctnosti přicházejí Lidové noviny. Potom, co Jiří Paroubek instruoval nově zvolené hejtmany, aby se nevzdávali poslaneckých mandátů, se ti lidé dostali do situace sice příjemné, v něčem ale trochu rozporné. Najednou mají dvě hodně dobře placená místa, což je jistě prima. Zároveň si ale potřebují udržet přízeň elektorátu, který se na hodně dobře placené lidi dívá, mírně řečeno, ostražitě. Radko Martínek z Pardubic bude jeden ze dvou platů posílat na dobročinné účely. David Rath podle LN chce jeden z platů přerozdělovat. „V praxi to má podle Rathovy mluvčí Berill Maschekové vypadat takto: ‚Na hejtmana se třeba obrátí nevidomá paní, že chce finanční příspěvek na počítač nebo na speciální program. On by na základě svého rozhodnutí koupil ten program nebo koupil počítač. (...)'". Lidé mohou Rathovi začít psát svá přání již od prvního března. Martin Zvěřina k tomu v poznámce: „Má to několik výhod: napíše-li si chlapeček o modré autíčko, moudrý hejtman mu velkoryse koupí oranžové. Především však lze pokaždé do Středočeských listů umístit hejtmanovu fotku. V posledním čísle byly jenom čtyři." Na tradičně pokrokářskou sociální demokracii je tohle docela pozoruhodný projev jakéhosi vyprázdněného monarchismu, stylizovat se do báťušky, který, když všechno selže, vyslechne a shůry zasáhne. Pokrokářským rysem téhle strategie zase je, že odmítá „tmářskou" představu toho, že dobročinnost by měla být konána skrytě. Její součástí možná je i pobouřená reakce některých lidí - třeba mě. Snad mi pan Rath poděkuje, když už nic jiného... A potřeboval bych notebook, ve středních Čechách sice nebydlím, ale za studií jsem strávil docela hodně času v Brandýse. O dost víc času, než bylo únosné - pro mě i pro Brandýs.
Nova slaví patnáct let. Hospodářské noviny výročí věnují jednu stranu, je na ní i ironicko-nostalgický text Jindřicha Šídla. Konstatuje v něm, že - stejně jako všechno ostatní - už ani Nova není, co bývala, blya to tenkrát jiná televize. „S Evou a Zbyňkem, kteří si v Televizních novinách předávali slovo s nenapodobitelným šarmem: ‚Copak mobily, ale bůček nám zdražili, viď Evi.‘ Se sladkou perníkovou Terezou. Čágo, belo! (...) Ale hlavně s Vladimírem Železným a jeho sobotními promluvami o Nově, světě, politice, errotice, víně, astronomii a všech nepřátelích televize Nova. ‚Tak pojďme k vašim dotazům. Paní Hamáčková, Plzeň: Moc vám to sluší. Děkuji. Pan Randák, Most: Budete vysílat Smrtonosnou past? Ano. Paní Dymáková, Znojmo. Máte rád Znojmo? Miluji Znojmo. Slečna Lucie Nováčková, devět let, Trutnov: Moc mě trápí postup regulační rady ve vašem sporu o licenční podmínku sedmnáct. Máte pravdu, Lucie, nechtěl jsem o tom mluvit, ale když se ptáte...‘".
Horoskopy mi skoro jednohlasně slibují nečekanou pracovní zátěž. Oranžový poplach. MfD hrozí čímsi jiným: „Najednou budete přesně vědět, co chcete od života dostat a jakým způsobem se doberete k cíli." Červený poplach.
