Deníky našly nového antihrdinu v poslanci ODS Moravovi, taky pátrají po smyslu vládní kampaně na evropské předsednictví, nervují se před zítřejším dnem D - svatbou Ivety B. a Jiřího P. Nevěsta hodlá přijmout jméno Iveta P. B.
Kauza kolem „detektivních" aktivit poslance Moravy není zrovna přehledná - alespoň co do motivů zúčastněných stran. Jednání jejího protagonisty působí dojmem monumentální podlosti nebo monumentální hlouposti, případně kombinací obojího. Nejobšírněji o případu referuje Mladá fronta Dnes, jejíž redaktor se kladení pasti na poslance zúčastnil. Popisuje jedno ze setkání s Moravou: „Další schůzka se uskutečnila o týden později. Morava přinesl slíbené fotografie (inscenované kompromitující snímky poslance Tlustého - pozn. aut.). Ale také se pochlubil, že má jako stranický úkol chodit s dcerou Zubové a sbírat na zelenou rebelku informace. O mladé dívce vyprávěl nejmenší detaily - třeba koho z rodičů má raději. ‚Vím i takový věci, že Martina je momentálně v irském Dublinu a vrací se ve středu ve 20.10 do Prahy,‘ usmíval se Morava. Rozpovídal se také o ministrovi vnitra Ivanu Langerovi nebo Topolánkovu poradci Marku Dalíkovi. Byl neobyčejně sebejistý. Jeho suverenita zmizela, když se dozvěděl, že jeho počínání sledovali novináři." Naivní prosťáček, který si hrál na patafyzického fízla? Patafyzický fízl, který ze sebe dělá naivního prosťáčka? Žaludek volá po jedlé sodě.
Vláda včera prezentovala kampaň, jíž to chce „Evropě osladit". Leitmotivem je kostka cukru, deníky oslovení reklamní znalci a politici kampaní nadšení moc nejsou, opozici vadí její poťouchlost. Podle Hospodářských novin „Jedna z protagonistek spotu, světoznámá architektka Eva Jiřičná, měla ještě jinou připomínku. Podle ní totiž ve světě kostku cukru vůbec neznají. ‚Všude ve světě bývá cukr buď sáčcích nebo se nabírá na lžičku,‘ říká. Ale dodává, že se zúčastnila ráda - Česko podle ní potřebuje propagaci, prý dodnes se jí ve světě ptají, jestli její rodná země leží v Jugoslávii."
Lidové noviny v recenzi Jaroslava Krupky spot ocenily jednou hvězdičkou z pěti. „A právě orloj začíná to defilé populárních osobností připomínat. Nahraďte Libora Peška, Josefem Sukem, Terezu Maxovou Petrou Němcovou, Petra Čecha můžete dokonce ponechat a máte tu loňský kalendář hlavního města Prahy. Modelka, sportovec, umělec, vědec - nezapomněli jsme na nikoho? Při jiné společenské konstelaci by takto nesměli vedle sebe chybět dělník, voják, partyzán a kolchoznice."
V Právu se Jiří Franěk rozohňuje nad způsobem, jímž se v Česku evidují trestné body za dopravní přestupky. Připomíná, že poddaného britské královny není možné potrestat bez soudu. „My Češi nejsme pouzí poddaní, nýbrž hrdí občané, ale trestat nás může kdejaký ouřada, policajt nebo obecní biřic a od jisté doby dokonce i pitomý elektronický udělátor, zavěšený nad silnicí. Tento technický zázrak s inteligencí automatické pračky umí řidiči změřit rychlost, vyfotografuje ho a úřad mu přidělí body, tak je to skvěle vymyšleno. Jen olizovat obálky zatím ten vehement neumí, proto se řidič o svém přestupku zhusta ani nedozví. Pak se vám ale může stát, že vám při běžné silniční kontrole policajt bez milosti odebere řidičák a ještě máte na krku maření úředního rozhodnutí. Dobře vám tak, porušili jste významnou povinnost průběžně si zjišťovat, jak jste na tom se svými body."
Antimonopolní úřad zveřejnil text dopisu, jímž měla Evropská komise sdělit své rozhodnutí, že soutěž na projekt pro novou Národní knihovnu proběhla v rozporu s regulemi unie. Jiří Leschtina v HN píše, že nic takového se z textu vyčíst nedá. „Celý dopis vzbuzuje dojem, že ho autor, vyšší bruselský úředník, psal v dost marné snaze vyhovět objednávce Ježkových odpůrců. Snad proto napsal, že ‚mezinárodní organizace‘ (konkurz se řídil pravidly UNESCO a Mezinárodní unie architektů - pozn. aut.) musí mít závazná pravidla. A hle, ministr Kalousek posílá ministru Jehličkovi dopis, v němž označuje pravidla UNESCO a Mezinárodní unie architektů za nezávazná. Jenže směrnice EU žádnou závaznost pravidel nepožaduje. A v závěru autor krotce tvrdí, že Ježek ‚neměl důvod‘ neřídit se směrnicí EU. Ne že ‚nesměl‘."
Matěj Stropnický poslední dobou neprožívá - alespoň v mediálním světě - to nejúspěšnější období. Jeho účinkování ve filmu Máj nevyvolalo zrovna nadšení, včera si Petra Hůlová docela úspěšně střílela z jeho vyprávění o prožitcích z Mongolska. Dneska Jana Bendová v MFD připomíná jeho jiný „mediální výstup", který mi trestuhodně uniknul. „‚Dobrou práci klidné stáří, stařík v klubu klidně paří. Zvířátka jsou kamarádi, nečuráme na kapradí...‘ Nejen to nám v rytmu hip hopu a v kostýmech žabiček zapějí ostravští zelení na mítincích. A jak píseň uvedl v médiích Stropnický? ‚Aby z ní lidé měli pocit, jako by ji napsal kamarád a necítil v tom politický kalkul.‘" Chápu, rozumím, poňál. Akorát jsem nepobral, co je špatného na čurání na kapradí. Té kytce to snad nevadí. A to si jako člověk má brát s sebou do lesa pro všechny případy toitoiku? Jaký moment může v člověku vzbudit pocit silnějšího sepětí s přírodou než ta chvilka, kdy si stoupne do kapradí, zaposlouchá se do šumění větru ve větvích, zahledí se do dáli a udělá na památku jednu značku.
Horoskop Šípu mě náležitě ocenil: „Dnes jste chodícím případem vysoké diplomacie." Tak jestli vám v tramvaji přišlápne nohu nějaká něco málo přes 180 centimetrů vysoká diplomacie, budete alespoň vědět, s kým máte tu čest.
