Senát schválil lisabonskou smlouvu - skvělá příležitost k hodně nepřípadným historickým analogiím. Na povrch vyplouvá zásadní otázka mentálního věku Jaromíra Jágra.
Deníky obsáhle citují, případně přetiskují vystoupení Václava Klause po schválení lisabonské smlouvy Senátem, aby taky ne, když je to úkaz tak pozoruhodný. Od silných přirovnání a ostrých morálních soudů („rezignovali na své donedávna veřejně zastávané názory a tím i na svou politickou i občanskou integritu") prezident došel k podivně alibistické pointě „nyní počkám"...). "Proto pro mě rozhodování o ratifikaci není na pořadu dne." Znamená to snad, že se Václav Klaus ještě nerozhodl? Tomáš Němeček ve sloupku Hospodářských novin píše, že se prezident snažil najít kompromis mezi přáním a racionalitou. „Poprvé, když prezident připomněl ‚obdobné okamžiky‘, kdy si politici řekli ‚jsme malí a slabí‘ a ‚musíme se podřídit‘. Takových momentů není mnoho, ale jeden - Mnichov. Prezident by chtěl tuto asociaci vyvolat, ale ani on si ji netroufl říct: zkratka ‚Lisabon = Mnichov‘ je pod minimální intelektuální úroveň debaty." Vidím to podobně, jenom bych si troufnul podotknout, že za moment, kdy převládlo uvažování ve stylu „jsme malí, slabí a nic nezmůžeme", se kromě Mnichova dá považovat i podpis moskevských protokolů v roce 1968. Uvnitř listu Němeček rozvíjí ještě jednu historickou analogii, tentokrát husitskou. „Lisabonská smlouva prošla jen jen díky tomu, že umírnění ‚husité‘ porazili radikály. Včerejšek jsou euroskeptické Lipany. (...) V české národní mytologii měly a mají Lipany pověst národní tragédie (a euroskeptičtí ‚sirotci‘ používají obdobně katastrofickou rétoriku). Dlužno říct, že historik Josef Pekař považoval Lipany za šťastnou událost, díky níž ‚byl poté v naší zemi konečně obnoven pořádek‘. Tak či tak, bitva vedla k zásadnímu oslabení radikálů a jejich politické marginalizaci. U euroskeptiků se ještě uvidí v evropských volbách, ale vyhlídky Klausových ‚sirotků‘ vypadají bledě." Pěkné. Připojuju naprostou nesouvisející poznámku. Čas od času se v souvislosti s potřebou veřejné podpory českého filmu píše o tom, jak z místní kinematografie vymizely některé žánry a jak kvůli tomu zůstává jediným českým filmem o husitech bolševismem prosáklá Vávrova Husitská trilogie. Před časem mě napadlo (ano, stává se mi to), že strhující filmová postava - ať už čistě fiktivní nebo na reálném předobraze založená - by se dala vykreslit právě v prostředí vítězů od Lipan. Člověk, který po nějakém vývoji dospěl k tomu, že postavit se právě na stranu Panské jednoty je ta správná věc a zároveň by si byl vědomý tragické dimenze toho všeho. Zpátky k Lisabonu, prezidentovi a souvisejícím věcem.
Na Zbyňka Petráčka z Lidových novin Klausovo vystoupení tak velký dojem neudělalo. „Všichni víme, že praktická politika se bez nadsázek a přehánění neobejde. Že demagogie nachází ve vyhrocených momentech živnou půdu. Ukázkou takové demagogie je už dilema ‚Lisabon nebo Moskva‘ vnucované proponenty smlouvy. Ale srovnávat schválení Lisabonu s kapitulací před krvavými režimy totalit, to je selhání soudnosti a zdravého rozumu." Podobný dojem Klaus udělal i na Jiřího Hanáka z Práva: „Pražský hrad včera zahalila chmura, opravuji se, je to horší. Klausovo prohlášení bylo ostudné. Nestačí mu, že LS prošla dvoutřetinovou většinou senátorů, a svádí to na nemístný nátlak. A naznačovat, že dvacet let po Sametu se vracíme do bezpráví, není hodno českého prezidenta. Unie nás okupuje? S hlavou státu to už vypadá bledě." Bylo by korektní citovat nějaký hlas v prezidentův prospěch, v dnešních vydáních ale žádný takový nezní. Nevím, čím to.
Deníky popisují debatu, která schválení smlouvy předcházela. Právo cituje senátora Richarda Svobodu z ODS: „Na vlastní kůži jsem spolu s vámi zažil dekadenci Husákovy normalizace. A protože si pamatuji soudruha Bilaka a soudruha Pol Pota v přátelském objetí na titulní fotografii v Rudém právu a protože jsem celá studia spolu se svými vrstevníky snil o tom, že jednou budeme v oné svobodné Evropě, snad mi budete rozumět, proč nesdílím nadšení z velkých vyprázdněných slov a početných regulací, které je provázejí." Regulace a vyprázdněná slova si nechávám napříště. Pokud ale jde o tu fotku v Rudém právu, si troufám tvrdit, že si pan senátor nepamatuje nic, spíš má vlčí mlhu nebo si vzpomínky konstruuje podle momentální potřeby. Jsem si totiž skoro jistý, že Bilak a Pol Pot se nikdy nesetkali, a že i kdyby k tomu došlo, nikdo by to nefotil. Důvody: Pol Pot byl - stejně jako celý režim Rudých Khmerů - strašně tajnůstkářský, paranoidní. To, že člověk, který vystupuje pod jménem Pol Pot, vůbec existuje a je kambodžským předsedou vlády, vyšlo na veřejnost až v roce 1976, rok potom, co se Rudí Khmerové ujali moci. Na žádné návštěvy do Evropy nejezdil, a v Kambodži žádné nepřijímal - však by se taky dostal do řečí, kdyby je vozil po vylidněném hlavním městě, odkud nechal deportovat prakticky všechny obyvatele. Nepřijímal ani zahraniční pomoc, protože právě realizoval bláznivou utopii kambodžské soběstačnosti. Československo navíc nebylo spojencem Rudých Khmerů - jejich patronem byla komunistická Čína, která byla k sovětskému bloku nepřátelská. Pol Pot byl ve válce s s komunistickým Vietnamem, což byl spojenec Moskvy a potažmo i Československa. Krucinál.
Jinak Jan Fischer dal velké rozhovory Lidovým novinám a Mladé frontě Dnes. O svém někdejším členství v komunistické straně tam nemluví tak alibisticky, jak je v místě jinak zvykem. V MfD v odpovědi na otázku, jestli se za členství stydí: „Záleží, před kým se mám stydět. Sám před sebou s tím mám pořád velký problém. (...) U ostatních nevím, ale sám sobě odpustit nemohu. Někdo to asi dokáže, já ne."
Čeští hokejisté budou večer hrát se Švédskem. MfD v té souvislosti vyzpovídala Jaromíra Jágra, interview vyšlo pod titulkem „Cítím se stejně jako v sedmnácti". Blesk rozhovor se stejným hráčem ale nadepisuje „cítím se jako v osmnácti". Co se to děje? Mezi dvěma rozhovory český kapitán vnitřně zestárl o rok? Kolik mu bude, až dneska večer to čtvrtfinále začne? Pětašedesát? No nazdar...
