Dočtete se o tom, jak to v divokých devadesátých letech fungovalo ve Stocku. Jak se v Nuslích vyrábí přímo na ulici tradiční italská mozzarella. Kdo vlastně stojí za agenturou Dunnhumby, co pro Tesco vymyslela Clubcard. Proč se zpěvák Modern Talking chce stát marketingovým ředitelem. Že existuje aplikace pro výběr reklamní agentury. Jak se letos vyvíjejí reklamní výdaje v ČR. Kdy se začne na Twitteru prodávat zboží a co plánuje Tomáš Čupr s rohlík.cz. A také kdo je vinen plýtváním jídlem a o čem se baví u piva Radim Svoboda. Editorial Daniela Köppla je tentokrát o heuristickém nakupování.
Jedním z vedlejších produktů digitálního světa je představa, že nakupování je veskrze sofistikovaná činnost. Především díky počítačům, očním kamerám a velkému pokroku ve výzkumu mozku má řada lidí z marketingu a obchodu pocit, že vstupem do prodejny se v lidech odstartují složité matematické procesy. Ty podle jejich názoru analyzují barvy, velikosti balení, ceny, vypočítávají možnosti, spouští, nebo naopak zastavují emoce... Je mi líto, ale jsem zastáncem poněkud jednodušších řešení. Podle mého názoru spotřebitelé nakupují většinou celkem jednoduše, zkrátka podle toho, co koupili minule. Je hloupé, že tolik lidí z marketingu a obchodu se nechává nachytat na složité konstrukce.
Nicméně pokud vám však přijde teorie o tom, že lidé nakupují především to, co znají, až moc jednoduchá, nabízím vám snadné řešení. Můžete si to pojmenovat jako heuristické chování. Právě termín heuristické spotřebitelské chování je tím, co mě minulý týden opravdu potěšilo. Je hezké, že takto vědeckým termínem lze pojmenovat to, že lidé buď nakupují stejné věci jako minule, nebo naopak nenakupují - v případě, že jim produkt nechutnal nebo nevyhovoval. Pokud jste již propadli nadšení, že jste našli ten správný klíč, jehož jméno hezky zní, tak vás musím zklamat. Euforie ohledně heuristického nakupování má totiž jednu zásadní vadu, které si podle mého názoru ekonomové a psychologové zatím nevšimli. Celá teorie stojí na předpokladu, že podstatou nakupování je najít zboží, které by nejlépe plnilo naše potřeby a touhy. Jenomže ono je to podle mého trochu jinak. Nejdříve se rozhodujete a pak teprve přichází na řadu touhy. Myslím, že mám pravdu, protože podle mě platí, že lidé vlastně moc nevědí, co chtějí. Stavím tuto úvahu na tom, že odjakživa byl hlavní úkol marketingu a obchodu pochopit proces volby produktu. Vlastně stačí změnit to, mezi čím si spotřebitelé budou volit. Touhy se pak přidají samy.