Pěstní rvačka ve sněmovně aneb noviny před sto lety
02.02.2009 08:10 Seriál
Asi šedesát poslanců se válelo a rvalo v jednom klubku. Pěstní rvačku v rakouském parlamentu ve Vídni zahájil 5. února 1909 český agrárník Špaček. Poslanec Lisý k tomu hrál na trumpetu, poslanec Fresl na činely a další čeští radikálové pískali na píšťalky nebo s radostným řevem mlátili do sněmovních lavic.
Slovníkové heslo
Dění ve vídeňském parlamentu mezi 3. a 5. únorem 1909 charakterizují historické encyklopedie jako poměrně nezajímavou událost: „3. února vláda premiéra Bienertha předložila parlamentu dvě předlohy týkající se Čech: 1. úpravu jazykových poměrů u soudů a státních úřadů; 2. návrh na vytvoření krajského zřízení s dvaceti krajskými úřady jako mezičlánkem mezi okresy a místodržitelstvím. Čeští radikálové nejrůznější stranické příslušnosti (např. národní socialisté i agrárníci) odpověděli obstrukcí. Bienerth proto nechal 5. února říšskou radu odročit."
Do sněmovny se zvonkem bicyklu
Tolik současné slovníkové heslo. V dobovém tisku byla celá událost vylíčena mnohem barvitěji. Už když premiér Bienerth předčítal 3. února vládní návrhy, ve sněmovně to vřelo. „Česko-radikální poslanec Lisý píská neustále na kovovou píšťalku. Poslanec Choc stále zvoní zvonkem od bicyklu. Jiný česko-radikální poslanec začíná točiti rukojetí řehtačky," líčili novináři dění ve vídeňské říšské radě čili v rakouském parlamentu. Jazykový a správní návrh Bienerthova kabinetu se pokoušel o „zmenšení národnostních třenic" vytvořením nových krajů víceméně v národnostních hranicích. Například v novém kraji Chebském by žilo jen 0,43% Čechů, zato v kraji Čáslavském jen 0,13% Němců. Nový zákon přitom zaručoval, že „každý obyvatel země může ve svém jazyce jednati se všemi úřady ústně i písemně". Právě tato formulace vadila českým i německým nacionalistům. Češi nemínili trpět, aby se třeba na Čáslavsku mohlo na úřadech jednat německy, Němci z Chebska si zase nedovedli představit češtinu na chebské radnici. Deník českých nacionalistů České slovo citoval národně socialistické poslance, kteří prohlásili, že Bienerthovy návrhy zásadně odmítají a vláda je bude moci prosadit leda násilím.
Ohlušující vřava i hrobové ticho
V parlamentu se 3. února 1909 pokoušel promluvit i poslanec realistické strany T. G. Masaryk. Slovo dostal až 4. února a na hudební produkci českých nacionalistů vtipně reagoval hned v úvodu řeči: „Ke včerejší hudbě se teď pokusím dodat text." O den později se atmosféra v parlamentu výrazně zradikalizovala. Břinkot činelů, troubení trubek a pískot píšťal byl doplňován třískáním kovových podnosů o sněmovní lavice. „Ohlušující vřava," popisovali novináři začátek jednání, na které přišla i celá rakouská vláda. Bouře neustávala. Notně nervózní premiér Bienerth pochopil, že dnes se ke slovu nedostane a předal předsedovi sněmovny jakýsi papír, načež vláda za obrovského křiku poslanců opustila parlament. „Jakmile se za ministry zavřely dveře, vztyčil se předseda Weiskirchner na předsednické tribuně a vztáhl ruku. V této pozici setrval několik vteřin. Ve chvíli nastalo hrobové ticho, načež Weiskirchner sonorním hlasem přečetl prohlášení, že první zasedání poslanecké sněmovny se z příkazu císařova uzavírá."
Hymna i Píseň práce
Záhy nastala ve sněmovně mela. Z ukončení zasedání se začaly vinit jednotlivé politické strany a šedesát nejradikálnějších poslanců se pustilo do pěstního souboje. Zatímco rváči si vzájemně trhali drahé obleky a fraky, ve sněmovně se začalo zpívat. Sociální demokraté zazpívali píseň Rudý prapor, křesťanští sociálové spustili rakouskou hymnu Zachovej nám, Hospodine, načež sociální demokraté zapěli Píseň práce. „Žalostná byla podívaná na dílo spousty, které nacionální zápas v parlamentě provedl," konstatoval deník sociálních demokratů Právo lidu. „Venku čekají miliony na sociální pojištění, na chléb a život, v parlamentě se měšťáčtí poslanci bijí, fackují a trhají si kabáty."
Povodeň v Praze
S politickou pohromou přišla i přírodní katastrofa. Prahu a velkou část Čech zasáhly hrozivé povodně. Zatímco ve Vídni se rvali čeští poslanci, doma jim voda zaplavila Prahu. 5. února 1909 kolem půl dvanácté (ve Vídní přesně o půl dvanácté začalo osudné zasedání sněmovny) vystoupila Vltava ze svých břehů a začala zaplavovat Staré Město. „Zaplavena byla kořalna Schulhofové, krám pekaře Jánského a krejčího Filipa, hostinec Procházkův..." začínal dlouhý seznam postižených, především z ulic Karoliny Světlé a Náprstkovy. Voda na Vltavě v centru města se ten den navýšila o tři metry, v Modřanech dokonce o pět metrů a zaplavila blízkou železniční trať. Vodní živel zatopil 5. února celkem 20 domů v Libni, 27 domů na Kampě a v ulici Karoliny Světlé 11 domů.
Zaplavené doly
Voda se rozlévala i jinde v Čechách, třeba ve Všetatech zaplavila 40 domů. Náhlá obleva způsobila vážné potíže i na severu Čech. „Malé potůčky rozvodňují se v mohutné proudy a zatopují celé kraje," informoval denní tisk. Například z vesnice Český Újezd u Chabařovic se stal nepřístupný ostrov. Voda začala pronikat i do uhelných šachet a zcela zpustošila Důl Austria IV u Bohosudova, ve kterém se utopil horník Václav Hlíza. Rozvodnila se i Morava na Olomoucku, zuřivý proud splašil koně u Litovle a dvojspřežní vůz i s šesti osobami spadl do řeky a všichni zahynuli, včetně slečny Cvrčkové z Prahy, která byla na návštěvě u své sestry v Litovli.
Repro: Ivan Motýl
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.