Protest úředníků
Pošťáci stávkují a schválně pomalu razítkují

18. a 19. únor 1911: Kvůli bídným platům stávkují poštovní úředníci. Protest má formu pasivní rezistence, úředníci zákazníky obsluhují hlemýždím tempem.

Na poštách to vřelo. "Na poštovních a telegrafních úřadech a telefonních hovornách obecenstvo se tlačí k okénkům a musí čekat nesmírně dlouho," tak to podle pražských Národních listů vypadalo v sobotu 18. února 1911 na rakouských poštách v Terstu, nejdůležitějším přístavu habsburského soustátí.

Neuvěřitelně dlouhé proclívání

Státní úředníci v Terstu zahájili hromadné protesty kvůli mizerným platům. Služební zákon jim však zakazoval klasickou formu stávky, takže zvolili formu pasivní rezistence. Celníci neuvěřitelně dlouho proclívali každou zásilku určenou pro zámořské parníky, poštovní úředníci pomalu a neochotně razítkovali a telefonní spojovatelé zajišťovali každý hovor celé hodiny.

"Vyclívání zboží, které již v normálních dobách je velmi zdlouhavé, stává se následkem pasivní resistence procedurou nekonečnou," informovaly brněnské Lidové noviny a varovaly ctěné čtenáře, aby odložili případné cesty do Terstu a dále po moři. Kompletně ucpané bylo totiž i nádraží v Terstu. "Několik set vagonů stojí na kolejích a nemůže býti vypraveno."

Stávka úředníků a celníků navíc připravila o práci přístavní dělníky, kteří pracovali na jednodenní smlouvy. Nebylo totiž co nakládat na lodě.

První výhrůžky místodržitele

Stávkující žádali po vládě takzvaný drahotní příplatek, neboť ceny potravin se za poslední rok zvýšily neúměrně k platům. Zdražilo i nájemné.

Stávkou v Terstu se postupně začali inspirovat i kolegové z jiných velkých měst v monarchii. Pasivní rezistencí pohrozili například pošťáci v Krakově, v hlavním městě rakouské Haliče. "Jako termín pro zahájení pasivní rezistence je v Krakově vyhlédnuta doba velikonoční, kdy je velká poštovní doprava," informovaly Lidové noviny.

Místodržitel rakouské Istrie princ Hohenlohe ovšem pasivní rezistenci úředníků nemínil dlouho snášet. V sobotu 18. února 1911 vydal prohlášení, v němž varoval, že "vláda bude nucena sáhnouti k energickým opatřením proti vzpurným úředníkům". Další vývoj stávky byl tedy nepředvídatelný.

"Jak hnutí úředníků skončí, nelze tou dobou říci. Všichni čekají nějaké zakročení vlády," uvažoval komentátor Lidových novin. Veřejnost v Rakousku však nebyla s protestujícími úředníky nijak solidární, fronty na poštách totiž přiváděly zákazníky k nepříčetnosti. Stejně tak zadržování korespondence se zámořím, která šla většinou přes Terst. Podnikatelům tak vznikaly obrovské škody, stěžovali si už i čeští průmyslníci. 

Stávku zlomil strach z výpovědí

V neděli 19. února 1911 pohrozil místodržitel Istrie, že neposlušné úředníky přeloží do přímoří či někam do Uher a nahradí je loajálními byrokraty z jiných částí říše. V dalším týdnu proto dosavadní solidarita stávkujících úředníků ochabovala a předseda rakouské vlády baron Bienerth už v pondělí 20. února večer mohl konstatovat, že "situace v Terstu není příliš vážná".

V úterý 21. února bylo na vídeňském zasedání vlády přijato toto stanovisko: "Vládá odmítá jakékoliv jednání s pasivní rezistencí úřednictva."

Už v pátek 24. února pak Lidové noviny přinesly zprávu s poraženeckým nadpisem: "Konec pasivní resistence v Terstu." Úřednictvo se definitivně zaleklo vládou navrhovaného hromadného propouštění ze státní služby. Původně totiž vláda pohrozila jen přeložením, hrozba výpovědí však státní zaměstnance v Terstu zcela zpacifikovala, neboť místo ve státní službě bylo v monarchii velmi ceněné.