20. prosinec 1910: Četu českých vojáků pohřbila lavina v rakouském Toblachu. Za jejich smrt může poručík, jenž ignoroval lavinové nebezpečí a vydal rozkaz k pochodu.
Osud českých vojínů, tak tragicky skončivších v dálné cizině, vzbudí jistě v celé veřejnosti nejhlubší účast. Takto uvažoval český tisk, jakmile do Prahy dorazila zpráva, že v Dolomitech zahynulo v úterý 20. prosince 1910 šest vojáků z pěšího pluku číslo 36 z Mladé Boleslavi.
Smetla je lavina. "O půl 12. hod. dopoledne zahynuli při konání pohraniční hlídky na vrchu Monte Piano u Schluderbachu, tři hodiny od Toblachu." Jména postižených ale zatím nebyla známa. "Kolik otců a matek chvěje se o své syny?" ptala se pražská Národní politika v první zprávě o neštěstí. Do Štědrého večera chyběly pouhé čtyři dny.
K nepoznání zohaveni
Přivolaným záchranářům se teprve večer 20. prosince 1910 podařilo z laviny vytáhnout prvního vojáka, který na Mont Pianu střežil hranice Rakousko-Uherska s Itálií. "Teprve v 7 večer byl ze sněhových spoust vytažen četař Výborný od 5. setniny, ovšem mrtvý. Tělo jeho bylo pádem všecko rozbité," tak zněl hrozivý telegram z Toblachu. Postupně byly za svitu pochodní vytaženy další oběti. "Po šestém zůstala pouze utržená ruka," bylo nadiktováno do pozdější telegrafické zprávy. Zbývající části těla objevili záchranáři až ve čtvrtek 22. prosince: "Následkem vyčerpání sil mohlo záchranné mužstvo pokračovati ve své práci teprve dnes ráno. Po delším úsilí podařilo se konečně nalézti také šestou mrtvolu, jež byla k nepoznání zohavena. Také tato mrtvola byla na nosítkách dopravena do kaple v Schluderbachu." Poslední z nalezených byl identifikován jako desátník Hořčík. V kapli pod Mont Pianem byl uložen vedle četaře Výborného a po bok čtyř dalších pěšáků z Mladé Boleslavi.
Národní politika podrobně vylíčila místo neštěstí i první dohady o příčinách tragédie. "Monte Piano, kde se neštěstí přihodilo, táhne se jihozápadně od Schluderbachu a jest ve třech hodinách pěšky k dostihnutí. Vrch táhne se podél rakousko-italské hranice a jest hojně navštěvován turisty letními pro nádhernou vyhlídku. Vrch 2352 metrů neskýtá v létě valných obtíží při slézání, a také o zhoubných lavinách nebylo zde dosud slýcháno. K pohromě tentokrát došlo tím způsobem, že několikadenními dešti změkla půda, a když pak napadlo sněhu, pohnuly se rozměklé vrstvy hlíny pod tíží sněhu."
Selhání poručíka Richlinga
Četu vedl poručík Richling, jenž osudného dne nedbal na varování hoteliéra Pionera v Schluderbachu. "Rozkaz jest rozkaz," odmítl prý Richling hoteliérovo varování. Poručík dal četě rozkaz k pochodu, vojáci si nasadili lyže a vydali se poslušně k Mont Pianu.
"Poručík nedbal toho, aby vojáci zachovali obvyklou vzdálenost a šli za sebou ve vzdálenosti nejméně 20 metrů. Také obvyklého provazu nebylo použito," odhalovala Národní politika selhání poručíka Richlinga. Zhruba po pěti hodinách pochodu byla četa stržena náhlou lavinou. Ta byla jen 15 metrů široká, takže při dodržování povinných dvacetimetrových rozestupů, mohli být někteří vojáci zachráněni. Takto paradoxně přežil jen poručík Richling, jenž byl ve chvíli tragédie skutečně vzdálen od mužstva asi padesát metrů. Richling sice okamžitě sjel do údolí pro pomoc, ta už však byla marná.
