7. prosinec 1911: "V ulicích leží četné mrtvoly, jimž byly uťaty hlavy." Tak zněla nejnovější zpráva, které došla z Číny do Prahy.
Přesněji řečeno, veškeré zprávy o čínské revoluci přebíral český tisk z amerických novin. Například citovanou informaci o hromadných popravách deník Národní politika přepsal z listu New York Herald. "New York Herald sděluje, že revolucionáři chystají postup na Hankau. Revolucionáři vraždí stoupence císařské vlády."
Sinchajská revoluce
Shodou okolností v amerických a čínských kinech v těchto dnech promítají velkofilm s výstižným názvem "1911". Sto let starým událostem, kdy se Čína po více než 2600 letech zbavila dynastické vlády, dal filmovou podobu režisér Jackie Chan.
Povstalci se už v říjnu 1911 dohodli, že Čína se po případném vítězném tažení proti mandžuské dynastii promění v republiku. Všechny čínské provincie byly vyzvány, aby se k povstání připojily. Takzvaná "sinchajská revoluce" odstartovala a Čína se po bratrovražedných bojích stala republikou 1. ledna 1912. Prozatímním prezidentem byl jmenován Sunjatsen.
Válčilo se i Persii čili v Iránu. Právě před sto lety překročila severní hranice Persie ruská vojska, aby společně s Brity pacifikovala revoluci, díky níž se Teherán zbavil šáha Mohammada Alího a vyzkoušel si parlamentní systém.
Horká půda v Persii i Makedonii
Když se ale o postupu Moskvy dozvěděli obyvatelé Teheránu, začali likvidovat ruské zboží a v ulicích se objevily výzvy k zavraždění Rusů ve městě. "Byla vydána provolání žádající zavraždění ruského vyslance a ruského generálního konzula. Členové parlamentu spoléhají na pomoc severní Ameriky a žádají prohlášení války Rusku," uvedla pražská Národní politika.
Bojovalo se i na Balkáně. Povstalci v Makedonii a hlavně v Kosovu se trvale snažili o získání nezávislosti. Turci se ale pokoušeli všechna povstalecká ohniska likvidovat, což se jim nedařilo a boje se v roce 1912 rozšířili na takzvané balkánské války, po nichž se turecká moc v Evropě výrazně omezila.
V prosinci 1911 totiž Soluň a další řecká města v Makedonii dosud náležela Osmanské říši. "Z Cařihradu. Po několik dnů již ekumenický patriarchát dostává zprávy o novém týrání a vraždění Řeků v Makedonii," přinesla Národní politika zprávu z hlavního města Osmanské říše.
Boje v Libyi noční můrou Itálie
Další válka se bezprostředně dotýkala Evropy. Italská armáda se již několik měsíců snažila pokořit Libyi, tedy součást Osmanské říše. Plánovaná blesková válka o tuto africkou zemi ale Italům nevyšla, boje se proměnily v noční můru, v poziční italsko-tureckou válku s mnoha mrtvými. "Dnes v noci byl na jednu z našich pevnůstek podniknut silným oddílem nepřátel, kteří postupovali velmi obratně, útok. Naše vojsko však odrazilo nepřítele, jenž utrpěl značné ztráty, My měli jsme čtyři mrtvé a čtyři zraněné," hlásilo italské velení v telegramu z 5. prosince, který si čtenáři českých novin mohli přečíst ve čtvrtek 7. prosince.
Z opojení se stala deziluze. "Zdlouhavá válka o Tripolis tlumí již nadšení, stává se nepopulární v očích mas, stává se národním břemenem," popisovaly Národní listy proměnu nálad v Římě. A ačkoli se po ročních bojích v říjnu 1912 Osmanská říše kvůli válce na Balkáně vzdala Tripolska i Kyrenaiky a svolila ke vzniku koloniální Libye, Italům se podařilo pacifikovat jen území při pobřeží a vnitrozemím nadále otřásaly guerillové války. "Staré Allah il Allah neztrácí dosud svůj vliv na duše musulmanských vojáků, nýbrž vítězí nad vojáky italskými," přemítal komentátor Národních listů a z dlouhodobého hlediska zásahy evropských vojsk v arabském světě správně odhadl jako politický lapsus: "Protože mezi mohamedány roste ze dne na den odvaha i válečný fanatismus."
Válčilo se i v Maroku či Mexiku. Na planetě Zemi zkrátka před sto lety pořádně řinčely zbraně, ovšem lidé jsou nepoučitelní a války vedou dosud.
