5. a 6. únor 1911: Vincenc Čech z Moravských Bránic zavraždil manželku kvůli sporu o husy. Soudce vraha překvapivě zprostil viny.
„Zaprásklo to, jako když se do pařezu praští," zaznělo v obžalobě, kterou se v pondělí 6. ledna 1911 zaobíral porotní soud v Brně.
Podle obžaloby spáchal kovář Vincenc Čech z Moravských Bránic „prostou vraždu", když 18. listopadu 1910 zavraždil sekerou svoji manželku Františku, přičemž se pokusil zabít i nevlastní dceru Veroniku. Tu nakonec jen těžce zranil.
Tys zabila husy, teď zabiju tebe!
Příčinou rodinné tragédie byl spor o husy, které obžalovaný koupil na svatbu své nevlastní dcery Veroniky Novotné. Novotná společně s matkou ale odmítly pozvat na svatbu Čechovo příbuzenstvo, takže Vincenc Čech rozkázal, že se husy zabíjet nebudou. Nebo jen v tom případě, když polovinu masa dostane k vlastní spotřebě. Tak nějak se odehrál spor ze 17. listopadu 1910, přičemž záhy po hádce šel Vincenc Čech spát.
Když se druhý den ráno probudil, bylo nastřádáno na vraždu i pokus o vraždu. U soudu bylo osudové ráno z 18. listopadu popsáno následovně.
Předseda soudu Groh: „Co se stalo?"
Obžalovaný: „Ráno v pět jsem se probudil. Šel jsem se podívat, co je takové ticho. Husy nebyly v chlívku. Já se otřásl. V síni se mi namanula sekera. Povídám ženě: - Tys zabila husy, teď zabiju tebe! A praskl jsem ji. Dcera křičela a já na ni: - Nekřič, nebo dostaneš taky! Kam jsem ji praskl, nevím."
Zavšivený a hladový manžel
Současné právo by případ hodnotilo přísně, vraha by čekal nejméně desetiletý trest. Před sto lety však soudce jasnou vraždu, navíc bezelstně přiznanou, hodnotil v mnohem širších souvislostech. Několik svědků totiž vylíčilo, že manželství obžalovaného Čecha s vdovou, která již měla tři dospělé děti, bylo velice nešťastné.
Manželé se často prali a Vincenc Čech u soudu přiznal, že ženu mlátil. Na soudce však mnohem více zapůsobilo, v jakých podmínkách musel Čech žít. Od ženy nedostával teplé jídlo a postel měl zavšivenou. Penězi, které vydělal jako kovář u rakouských drah, žena podporovala jen svoje děti, zatímco Čech chodil chatrně oblečen.
Svědkyně Marie Vejmělková: „Nebožka byl zlá, nadávala muži lumpů. V posteli měl samé blechy. Jednou šel do kostela a říkal, že celé tédeň nic teplého nejedl. Komoru měli plnou, a on chodil hladem."
V podobném duchu se nesla i další svědectví. Ve prospěch zavražděné mluvila jen její nevlastní dcera Veronika, která přitom vrahově sekeře unikla jen o vlásek, když místo do hlavy chytla plný úder do paže, načež se jí podařilo utéct na dvůr. Soudu například vyprávěla o otčímových naschválech, který matce záměrně zhášel oheň v kamnech.
Prý to bylo jen pomatení smyslů
Brněnský porotní soudce Groh podlehl svědkům vraha. Jeho čin vysvětlil jako „okamžité pomatení smyslů ve chvíli činu" a obžalovaného osvobodil. „Obecenstvo uvítalo rozsudek potleskem," zaznamenal v soudní síni reportér brněnských Lidových novin.
Tentýž redaktor pak připojil i vlastní pohled na celý případ, který jednoznačně stranil obžalovanému. „Ty dvě ženy učinily z obžalovaného otroka svých vrtochů," přemítal. „Obviňovaný Vincenc Čech se resignovaně přiznával, nezapíral, že ženu bil, že se s ní hádal, vyprávěl o svém strastném životě a zoufalém skutku, jeho prostá, nelíčená slova vyvolala hluboký soucit v posluchačstvu i v porotcích."
Tak se tedy soudilo právě před sto lety.
