Xenofobní demonstrace
Vídeňáci nesnášejí Čechy a bojkotují české firmy

2. listopad 1910: Stovky obyvatel Vídně demonstrovaly proti přítomnosti českých podnikatelů ve městě. Dav dokonce rozbíjel firemní nápisy v češtině.

Na české firmy! To bylo hlavní heslo spontánní demonstrace, která 2. listopadu 1910 vypukla ve vídeňské čtvrti Josefov. „Několik set německých křiklounů táhlo pak v sevřených řadách ulicemi," líčily demonstraci Lidové noviny.

Demonstraci zastavil až policejní zásah

Policie se ale záhy pokusila neohlášenou demonstraci zastavit. „Policie je zatlačila do postranních ulic, ale demonstrantům se podařilo oklikou dostat před byt poslance Malíka," popisoval tisk vídeňskou protičeskou demonstraci, při které dav ničil vývěsní štíty českých firem. Malík, ač měl rovněž české jméno, byl xenofobním protičeským poslancem říšské rady.

Před Malíkovým bytem demonstranti pronesli několik protičeských projevů. „Jeden z nich měl řeč, v níž mezi jiným žádal, aby úřady jakékoli české firmy ve Vídni znemožnily."

Policie však demonstranty nenechala dlouho řečnit a zhruba po patnácti minutách dav rozehnala.

Dějiny české Vídně

Vídeň před sto lety měla významnou českou menšinu. Česká duchovní správa ve Vídni tvrdí, že první česká mše se ve Vídni sloužila za vlády krále Přemysla Otakara II. ve 13. století. Od nástupu Habsburků na český trůn v roce 1526 zaplavily sídelní Vídeň tisíce královských úředníků, služebnictvo i řemeslníci. V roce 1848 měla Vídeň 469 221 obyvatel, z nichž 105 353 bylo původem z Čech, Moravy a Slezska.

V roce 1910 už měla Vídeň  zhruba 1 800 000 obyvatel, z nichž z českých zemí pocházelo 300 až 350 tisíc a byla tedy největším českým městem na světě, neboť Praha měla pouhých 150 tisíc obyvatel. Před rokem 1918 žilo ve městě mnoho českých vědců, umělců i politiků, jsou to stovky jmen. Namátkou filozof T. G. Masaryk, cestovatel Emil Holub, orientalista Bedřich Hrozný, spisovatel J. S. Machar, malíř Julius Mařák, architekt Josef Hlávka.

Smutné návraty do Čech

Po první světové válce zažila česká komunita první exodus nazpět do českých zemí, vrátilo se asi 150 tisíc vídeňských Čechů. Reemigrace se opakovala po roce 1945, kdy líbivé volání československých úřadů přilákalo až 30 tisíc českých Vídeňáků.

Úřady jim v pohraničí slibovaly domy a pole po Němcích, po roce 1948 jim polnosti zkonfiskovaly. Řada lidí se chtěla vrátit nazpět do Vídně, ale už to nebylo možné. Komunistickým myšlenkám pak propadla i část českých Vídeňáků, která zůstala u Dunaje. Vídeňské menšinové listy v padesátých letech oslavovaly Stalina i Gottwalda a hájily heslo, že „síla a moc SSSR jsou nepřemožitelné".

Obrat přinesla sovětská okupace Československa v roce 1968, na straně komunismu zůstala jen mizivá část komunity. Okupace a následná normalizace vyvolala další emigrační vlnu z Čech. Podle rakouských statistik se dnes ve Vídni k „české řeči" hlásí osm až deset tisíc lidí, sami čeští Vídeňáci odhadují, že jde o 20 až 30 tisíc lidí. A po rozšíření Evropské unie se příliv Čechů zvyšuje.

Česká Vídeň stále žije

Česká menšina ve Vídni dosud udržuje desítky spolků: Sokol, Akademický spolek Spolek Národní dům, Lumír, Klub českých turistů, Nová vlast, Kulturní klub, Slovan, Vlastenecká omladina. „Máme padesát členů, ale mnohem více příznivců," říká předsedkyně Akademického spolku Helena Kleinová-Watryczová. Považuje si, že sdružení smí řídit zrovna ona, díky funkci je totiž srovnávána s prvním československým prezidentem: „Předsedou byl kdysi Tomáš Masaryk, existujeme nepřetržitě 140 let." Na jiné vídeňské adrese třeba zasedá Kunstkolegium, spolek českých výtvarníků.