Pád parlamentu
Vláda rozpustila sněmovnu, poslanci rychle utrácejí diety

28. březen 1911. Vláda rozhodla o rozpuštění parlamentu a vypsání nových voleb. Poslanci proto navzdory jarnímu počasí propadli "dušičkové náladě".

Když v úterý 28. března 1911 rozhodla vláda o rozpuštění sněmovny a vypsání nových voleb, na poslance padla chmura. Náladu v parlamentu asi nejvýstižněji popsal reportér Lidových novin: "Jaro je tu v nejkrásnějším rozpuku, dny jsou plné slunce a tepla. Poslanci se loučí, jedni navždy, druzí na několik měsíců. Svazují akta a protokoly, platí sluhům spropitné, vybírají poslední diety, je to známý obraz chvil, když se musí poslanec rozloučit s mandátem." Parlamentní restaurace byla sice naplněna do posledního místečka, ovšem nikomu nebylo příliš do smíchu.

Nevzdělaný poslanec je k ničemu

Neplakal však žádný z hostů, neboť podle zjištění novinářů "největší část poslanců bude znova kandidovati". Z takové zprávy ale komentátor Lidových novin nebyl šťasten, neboť v parlamentu si na poslance hrálo i mnoho nepříliš inteligentních spoluobčanů: "Nevzdělaný a neschopný poslanec není v parlamentu k ničemu. Parlamentní činnost předpokládá podstatně jinou kvalifikaci než činnost v místním spolku nebo v Raiffeisence."

Vláda premiéra Richarda Bienertha sněmovnu rozpustila především proto, že nemohla vládnout. Obstrukční politika několika nacionálních stran udržovala monarchii v rozpočtovém provizoriu a naděje na schválení nového rozpočtu i státních půjček byly prachmizerné.

Začalo to hádkou o kanál

Politická krize v Rakousku vypukla již v prosinci roku 1910, když ministr financí Biliński (polské národnosti) nechal v rakouské říšské radě (parlamentu) rozhořet svůj spor s polskými poslanci za Halič. Ti na půdě sněmovny neústupně trvali na požadavku realizace kanálu Dunaj-Odra-Visla. Biliński napřed poslancům sliboval, že práce na vodní cestě budou neprodleně pokračovat, ovšem koncem roku 1910 přiznal, že projekt je pro chřadnoucí státní pokladnu příliš drahý (původní rozpočet na vybudování kanálu stoupl z plánovaných 750 milionů rakouských korun  - dnešních asi 75 miliard korun - na 1200 milionů).

"Buď neprodlenou stavbu kanálu dunajsko-odersko-viselského kanálu, nebo hlavu Bilińského," žádalo v prosinci všech 70 polských poslanců v parlamentu. Peníze na kanál ale monarchie opravdu neměla, tak "padla hlava" ministra financí. A s ním i celý kabinet Richarda Bienertha. Vláda však byla záhy rekonstruována, opět s Bienerthem v čele, i když bez ministra Bilińského. Mnozí politikové ale od té doby považovali činnost vlády i parlamentu za neústavní, obstrukce ve sněmovně se stupňovaly, až nakonec 28. března 1911 vláda navrhla císaři, aby schválil její návrh na rozpuštění sněmovny. Císař vyhověl a volby vypsal na 13. červen 1911.