Země, kde to vře
Novináře v Sýrii nahradili amatéři se smartphony

Občanská válka v Sýrii trvá již více než dva a půl roku a v mnohém se liší od jiných válečných konfliktů, které se v minulosti ve světě odehrávaly. Jde zejména o její "mediální" pokrytí. O dění v zemi totiž kromě novinářů informuje téměř každý, kdo má chytrý telefon, přístup k internetu a odhodlání i odvahu ukázat světu, k jakému krveprolití v Sýrii dochází.

Na serveru YouTube, komunitní síti Twitter či prostřednictvím dalších sociálních médií byly již zveřejněny desítky tisíc videí dokumentujících násilnosti připisované jak vládě, tak i rebelům. Obě dvě strany konfliktu si navíc uvědomují, jak mocnou zbraní sociální média jsou. I proto se dá jen velmi těžce rozlišit, kolik ze zveřejněných záběrů odpovídá realitě a kolik jich je jen pouhou propagandou.

Patrně nejvíce videí zveřejňují odpůrci syrského prezidenta Bašára Asada. Téměř v každé oblasti, kde operuje nějaká z jejích jednotek, existuje i tisková kancelář, která videa pořizuje a šíří. Podobně, i když v menším rozsahu, se chová druhá strana. Příznivci režimu navíc ale věnují svůj čas i tomu, aby prokazovali, že záběry zveřejněné opozicí jsou falešné.

Během války ve Vietnamu, první války v Perském zálivu v roce 1991 i té druhé před deseti lety, zahraniční média vždy konflikt detailně pokrývala. Reportéři dost často doprovázeli americké vojáky. I nyní novináři dorazili přímo do Sýrie, pracují zde ale ve velmi obtížných podmínkách. Na jedné straně jsou limitováni nařízeními syrské vlády, na straně druhé jsou ohroženi neutichajícím konfliktem, často se stávají terčem bombardování či únosu. Jen v roce 2012 bylo v Sýrii zabito nejméně 28 novinářů.

Právě z těchto důvodů se mnohá média rozhodla pokrývat krveprolití zvenku - prostřednictvím nejrůznějších videí. "V minulosti, když média nemohla nějakou událost pokrýt, bylo to, jako by se ani nestala," říká izraelský odborník Juval Dror. Jenže objevil se fenomén amatérského reportování, který vše změnil. "Neexistují zde žádné zákazy. Je to levné, snadné a nepotřebujete žádné povolení, abyste to mohli dělat," dodal Dror.

I Bílý dům, když řešil, zda zaútočí na Asadův režim kvůli použití chemických zbraní, se ve svých prohlášeních odvolával mimo jiné na více než 100 videozáznamů, které útok dokumentovaly.

Čtyřiadvacetiletý Džamal Flitání byl jedním z prvních, kdo se osudný srpnový den na damašská předměstí dostal a natočil, co chemický útok napáchal. "Nikdy by mě nenapadlo, že naše videa využije americká i jiné západní vlády... Jen jsme plnili svou občanskou povinnost," uvedl Flitání. Teprve, když své záběry uviděl v mezinárodních televizích, uvědomil si, jak je jeho práce důležitá.

Podle Drora se amatéři chopili práce novinářů z jednoho prostého důvodu: tradiční média v Sýrii nemohou normálně fungovat a tuto mezeru bylo potřeba nějak vyplnit. "Kdyby totiž svět nevěděl, co se v zemi děje, nijak by na to nereagoval," uzavřel izraelský expert.