S Putinem jezdím na daču, říká šéf agentury ITAR-TASS
24.11.2008 07:30 Rozhovor
Svoboda slova je pitomost, myslí si Vitalij Ignatěnko. Ve funkci šéfa ruské státní tiskové agentury je již sedmnáct let, předtím dělal mimo jiné mluvčího Michailu Gorbačovovi a za Jelcina byl vicepremiérem. Do Prahy přijel na zasedání Světové asociace ruského tisku, které předsedá.
V žádném případě. V našich diskusích tady se to téma vůbec neobjevilo. A jsem si jistý, že se ani neobjeví. Sešli se tu rusky hovořící novináři ze 32 zemí světa a myslím, že většina z nich o tom problému ani nic bližšího neví. Je tu třeba delegát z Jižní Koreje, kde vydává ruské noviny. Těžko si dovedu představit, že by nějak aktivně komunikoval v otázce radaru. Praha je pro nás prostě důležitá adresa.
Jaké obchodní zájmy tu ITAR-TASS má? Kolik zákazníků, kolik novinářů?
Zpravodaje v Československu máme už víc než sedmdesát let. Ale velké komerční zájmy tu dnes nemáme, spolupracujeme jen s agenturou ČTK. Navzájem si vyměňujeme informace. Podobné vztahy máme se 112 zeměmi světa.
Kromě ČTK tedy nemáte v Česku žádné předplatitele?
Naše informace šíří dál ČTK, přes ni se dostanou do dalších médií. Proto žádné další odběratele nemáme ani nepotřebujeme. Pokud má časopis TÝDEN zájem o spolupráci, zařídíme to.
Kolik by to stálo?
Dáme vám maximální slevu. Nabídku, která se nedá odmítnhout (směje se). Přitom denně vydáváme tolik zpráv, že by zaplnily 700 velkých novinových stránek.
Tiskové agentury na západě bývají buď komerční firmy, nebo veřejnoprávní instituce, jako je třeba ČTK. ITAR-TASS je státní?
Ano, je to státní instituce, tiskový a informační orgán vlády Ruské federace. Ale nejsme stoprocentně financováni státem, máme širokou škálu komerčních aktivit. Sami si vyděláme docela dost.
Jak velkou část vašeho rozpočtu tedy tvoří státní dotace? Česká tisková agentura se uživí sama…
To se nedá srovnávat, my máme redakce ve více než osmdesáti zemích světa, více než dva tisíce zaměstnanců a spolupracovníků. Od vlády dostáváme pětatřicet až čtyřicet procent rozpočtu, na zbytek si vyděláme.
Kolik platíte novinářům?
Platy máme dobré, ale malé (směje se). Moc se to neliší od ostatních světových agentur. Obyčejný redaktor - ne náčelník - si v Moskvě vydělá asi dva, dva a půl tisíce dolarů měsíčně. Na hlavní město to není moc, je tam hodně draho. Dnes chtějí mladí všechno hned - byt, auto… A já jim říkám dobře, pojďte k nám, ale budete tvrdě makat.
Když je ITAR-TASS orgánem vlády, dá se vůbec mluvit o novinářích v západním smyslu slova? Nejste spíš PR agentura Kremlu?
Řídím ITAR-TASS už sedmnáct let. Máme tam dva telefony s přímým spojením na Kreml. Dřív neustále zvonily a bylo možné jimi ITAR-TASS řídit. Stačilo zavolat a bylo to zařízené. Dnes mlčí a my můžeme v klidu pracovat.
Mohl byste uvést příklad z poslední doby, kdy vaši reportéři svými otázkami přivedli některého vládního představitele do úzkých?'
Neexistují špatné otázky, jsou jen špatné odpovědi.
Tomu moc nerozumím. Mohl byste to nějak rozvést?
Když náš novinář jde na tiskovou konferenci, může se zeptat, na co chce. Je to naše právo a my ho využíváme. Pokud tázaný nemá odpověď, je to jeho problém, ne náš.
Vzpomenete si tedy na nějaký příklad kauzy, kterou novináři ITAR-TASS svými otázkami odhalili?
Takových případů je opravdu hodně, zvlášť v ekonomice, kultuře, ekologii. Pokud nám úředník neumí odpovědět, často se stává, že rychle přijde o své místo.
A jeden konkrétní případ?
Například projekt železnice na Dálný východ, okruh kolem jezera Bajkal. Novináři ITAR-TASSu upozorňovali na to, že tato varianta je ekologicky velmi riziková. Díky tomu se jí začali zabývat i lidé z nejvyšších sfér včetně prezidenta Putina a projekt se změnil.
Mluvil jste o dvou telefonech do Kremlu, které se už ale nepoužívají. Jak s vládou komunikujete? Máte nějaké pravidelné schůzky?
TASS pracuje čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu. Kreml i vláda samozřejmě dostávají veškerou naši produkci. Každé čtyři hodiny odesíláme přehled nejdůležitějších zpráv do úřadu prezidenta i premiéra.
A opačným směrem? Jak komunikují oni s vámi?
V Kremlu pracuje dnem i nocí speciální kremelská skupina. Na směny se tam střídá osm lidí. Dva mladí muži a šest slečen, ty s politky obvykle vycházejí líp. Jsou ve velmi úzkém kontaktu s prezidentem, premiérem, ministry i jejich spolupracovníky. Ale že by nám z Kremlu někdo volal, co máme dělat, nebo bychom si tam pravidelně chodili pro úkoly, to neexistuje. Když se se mnou ale někdo chce sejít, jsem samozřejmě stále k dispozici. Jednou nebo dvakrát do roka nás prezident zve na takovou přátelskou večeři, většinou k sobě na daču, nebo na jachtu, kde v neformální atmosféře probíráme různé záležitosti.
Je pro občany dobře, když se novináři s politiky stýkají takto neformálně, případně střídají obě role? Vy sám jste byl mluvčím Michaila Gorbačova a za Jelcina dokonce vicepremiérem…
Nevidím v tom nic špatného. Kdyby vám někdy prezident nabídl podobnou práci, vemte ji. Je to výborná škola. Pomohla mi lépe pochopit celkovou situaci, získat kontakty. Dobrý prezident potřebuje dobré profesionály, a když máte tu příležitost, je dobré vidět svět v nových souvislostech.
Západní žurnalistika by v tom asi viděla riziko. Jak potom můžete informovat o politicích s kritickým odstupem a v zájmu veřejnosti?
Ale já s politiky nebydlím, nechodím s nimi každý den do hospody, hodně z nich ani neznám. Jen se vídám se dvěma, třemi, kteří jsou pro mě zajímaví. Prezident i premiér mezi ně patří. Stanovil jsem si takové pravidlo, že nereprezentuji vládu ve sdělovacích prostředcích, ale naopak reprezentuji sdělovací prostředky ve vládě. Proto se mi podařilo od ní získat pomoc pro sdělovací prostředky, granty na vzdělávání novinářů, stáže a podobně.
Jak se podle vás liší ruské a západní pojetí svobody slova?
Ideální svoboda slova neexistuje nikde. Je to pitomost, kterou si někdo vymyslel. Spíš je to otázka profesionality. Pokud je novinář opravdový profesionál, nemusí svobodu slova řešit. Za Sovětského svazu byla cenzura, dokonce na to existovalo celé ministerstvo. Ale už když se podíváte na dobu perestrojky, svobodný tisk v ní hrál roli velkého průkopníka. Od roku 1992 je cenzura zakázána zákonem, nemáme žádnou instituci, která by se zabývala cenzurou sdělovacích prostředků.
Cenzura se dá dělat i jinak. Jedné z nejznámějších českých novinářek Petře Procházkové ruské úřady zakázaly vstup do země, zřejmě kvůli tomu, jak psala o válkách v Čečensku.
Případ ubohé Petry Procházkové neznám, zřejmě to bude nějaké nedorozumění. Ať se mi ozve, nějak to určitě zařídíme. Jako člen vedení ruského Svazu novinářů ovšem žádné další takové případy neznám. Samozřejmě je ale v Rusku přísně zakázáno šířit nacistickou, fašistickou, antisemitskou či teroristickou propagandu. Je to velmi striktní, při porušení tohoto pravidla médium okamžitě přichází o licenci.
ČTĚTE TAKÉ: V Moskvě začal soud v případu zavražděné ruské novinářky Politkovské
Šikana, zastrašování, ekonomický nátlak, zavírání novinářů do blázince, vraždy… Podle pozorovatelů, například z organizace Freedom House, toho všeho v Rusku za vlády Vladimira Putina přibývá. Ve svém posledním žebříčku zemí podle svobody tisku zařadila Rusko na 164. místo za Irák, Afghánistán, Angolu i Kamerun…
Všechny podobné zprávy bedlivě sledujeme a hned na ně reagujeme. Zastrašování je nepřípustné, vidíme to jako obrovské nebezpečí. Není to státní politika, ale aktivita takzvaných „malých carů“ - místních vlád a samospráv. Čím dál od Moskvy, tím horší je postavení novinářů. Také čím menší je náklad novin či sledovanost televize, pro niž pracují. Na redaktory ITAR-TASSu, Izvestijí, Komsomolské pravdy nebo Kommersantu si nikdo nedovolí. Bohužel, musím uznat, že na menší a slabší sdělovací prostředky se dá tlačit a osudy některých novinářů jsou daleko od ideálního stavu. Snažíme se s tím bojovat. Poctivě vyšetřujeme pozadí každého takového případu.
V mnoha ruských médiích mají majetkové podíly místní vlády, případně mocné státní firmy. Není to problém?
Naše mediální scéna je velmi členitá. Ve světě je něco přes tři tisíce společností, které provozují televizní vysílání. Třetina z nich působí v Rusku. Přitom máme jen devadesát federálních krajů. Myslíte, že je možné, aby měl někdo podíly ve všech televizích a všechny uhlídal? Jenom v Krasnojarském kraji na jihu Ruska působí sto televizních společností. Podle zákona může mít každá oblastní duma (vláda) nanejvýš jednu televizi, jedny noviny a jedno rádio. A proč by je neměly? Pokud mají peníze, ať si je koupí a financují!
Tlumočila Natallia Sudlianková
Foto: Karel Šanda, archiv
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.