Strávil jsem část víkendu tím, že jsem se probíral různými materiály a úředními papíry, které se týkají Věry Sosnarové. Jelikož ji patrně neznáte, je to třeba vysvětlit: narodila se roku 1931 v Československu, v roce 1945 ji Sověti (tedy NKVD) spolu s matkou a sestrou odvlekli do Ruska.
Vypráví, že mnoho let prožila v Gulagu, teprve ve čtyřiašedesátém se směla vrátit domů. Už pár let se pokouší získat odškodnění, o němž rozhoduje Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ), ale zhruba před týdnem se v novinách objevila informace, že nedostane nic. Nemůže svůj pobyt v ruských pracovních táborech podložit patřičnou dokumentací, má jen dokumentaci nepatřičnou.
Úředníci ČSSZ zaujali nemilosrdný postoj. Věra S. sice prokazuje, že se tu narodila, a prokazuje také, že se dostala domů z Ruska až po dvaceti letech nedobrovolného pobytu, ovšem ze Sojuzu má dokument jménem „Trudovaja knižka", v níž je pečlivě vypsáno, kde všude pracovala v letech 1948-1963. Udělala „chybu" - knížku neutajila. Právě v ní je totiž jádro problému, podle ředitelky ČSSZ Boženy Michálkové „takovýmto dokladem vězňové Gulagu nedisponovali. Tvrzení o pobytu paní Sosnarové v Gulagu to do značné míry zpochybňuje." A šup, je vymalováno, ušetřilo se, bude pochvala.
Fotokopii té pracovní knížky mám před sebou: je z roku 1964, zaznamenává zaměstnání jako „dělnice", „námezdní síla", „pomocnice strojníka". Ač nejsem grafolog, zdá se mi víc než pravděpodobné, že ji azbukou vyplnil jeden člověk na jeden zátah. Kdyby lidé, kteří ten dokument posuzovali, dokázali v pochybnostech přemýšlet ve prospěch Věry S., museli by si položit několik jednoduchých otázek. Třeba: byly tábory Gulagu veřejně a mezinárodně přiznané instituce? Měl aparát „východní mírové velmoci" zájem dávat zavlečeným cizincům štempl a potvrzení, že byli deset dvacet let jako otroci na nucených pracích? Nebo je spíš propustil s podmínkou, že přistoupí na jednoduchou kamufláž s pracovní knížkou? Kdyby odpověď na první dvě otázky zněla „NE" a na tu třetí „ANO", patrně by i ČSSZ došla k závěru, že knížka tvrzení Věry S. do značné míry nezpochybňuje.
Věra S. vypráví o svém pobytu v Gulagu historky, které se mi zčásti zdají přitažené za vlasy (vycházím z odborných prací, jež jsem na toto téma četl). Současně vím, že se teoreticky stát mohly a že naděje na získání věrohodných ruských archivních materiálů, které by aspoň zmapovaly její pobyt v lágrech, je minimální. Nikdy bych si netroufl tvrdit, že Věra S. lže. Do Ruska ji zavlekli, když jí bylo čtrnáct, zemřela jí tam za velmi podivných okolností maminka, a jestli prožila jen malou část toho, o čem mluví (kupříkladu opakované znásilnění), muselo ji to psychicky strašlivě poznamenat. Její vyprávění může být přepjaté, může si myslet, že prožila věci, které se jí v noci zdály, historik by měl s jejím svědectvím zacházet opatrně. Ale je to zároveň důvod, proč jí nedat odškodnění?
Český stát, respektive ČSSZ, může těch pár set tisíc (možná milionů) skoro osmdesátileté Věře Sosnarové upřít - podle zákona to asi bude v pořádku. Může se ovšem také strašně seknout - veřejně udělat lháře z trýzněného člověka a tím jeho utrpení korunovat. Nějak se nemůžu zbavit pocitu, že riziko té druhé možnosti za těch pár korun nestojí.
Foto: archiv
