Výsledky architektonické soutěže na novou budovu Národní knihovny asi překvapily málokoho. Jan Kaplický, architekt s mezinárodním renomé, doma dosud nic nepostavil. Praha nestála o jeho památník obětem komunismu, v Ostravě nedávno propadl záměr soukromého developera, který počítal s Kaplického účastí na projektu tamního zábavně-nákupního centra. Zatrpklost skrýval slavný exulant jen stěží, přesto či právě proto o zakázku na Letenské pláni nesmírně stál. A o Kaplického zase stál ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek. Vhodnějšího vypravěče příběhu, jak Vlastimil Ježek stavěl Národní knihovnu, by nenašel. Příběhu, který jednou budou učitelé o hodinách dějepisu vyprávět jedním dechem vedle historky, jak se národ skládal na Zlatou kapličku.
Ježek si počínal s profesionalitou zručného hollywoodského scenáristy a nic neponechal náhodě. Vylobboval podporu napříč politickým spektrem. Do hry obratně vtáhl každého, kdo mohl svým hlasem byť nepřímo a vzdáleně ovlivnit osud knihovny. Do poroty přivzal magistrátní památkáře disponující kulatým razítkem i zástupce UNESCO. Přísné regule Mezinárodní unie architektů zajistily pečeť objektivity a vhodný mix porotců pak předem body pro Kaplického. Ve vyšším zájmu se pak zatnuly zuby nad rozmařilými manýry náladové architektonické hvězdy Zahy Hadidové – ovšem velké příznivkyně Kaplického organické architektury. Nevadilo dokonce ani, že projekt Future Systems obešel jednu z podmínek soutěže, totiž že depozitář skladiště národních konzervačních fondů musí být v nadzemních podlažích. Ve srovnání s tím je marginálií, že – přes zdůrazňovanou anonymitu soutěžních návrhů – prezentace v tradičních barvách a stylu kanceláře Future Systems autora vítězného projektu před porotci určitě neutajila.
To všechno prý v zájmu jedinečné architektury. V jejím zájmu se možná znovu přivrou oči, pokud se Kaplického technologická inovativnost nevejde do předem vyhrazených dvou miliard. A už vůbec nevadí, že kvanta použitého hliníku příliš nejdou dohromady s ekologickou úsporností.
O architekturu tady nakonec vůbec nejde. Podstatné je, že značka Kaplický vzbuzuje emoce. Funguje jako mýtotvorný prvek, jako stimulátor příběhu ve scénáři k bijáku Národ sobě II.
Lid stavbu hned opatřil přídomky. Novináři dostali hluboký lidských příběh zneuznaného génia, kterého vlast nakonec přivine na hruď. Politici šanci posílit image světaznalých novátorů, nebo naopak zachránců prověřených hodnot, dle libosti. A všichni jsou u vytržení, že Praha se s Kaplickým konečně zařadí po bok „cool“ a „trendy“ měst 21. století. Vedle Londýna s Okurkou od lorda Normana Fostera, vedla Bilbaa, kterého z bezvýznamnosti pozvedlo muzeum Franka Gehryho. Podobně jako Gehry, Daniel Libeskind či Rem Koolhas navrhuje totiž Kaplický místo domů sochy. Či spíš loga, která se automaticky stávají poznávacím znamením místa. Mediální architekturu, která se podřizuje tomu, jak bude vypadat na fotografii, daleko víc než kontextu a duchu prostředí. Její ambicí je dostat se na známky a bankovky, stát se turistickým magnetem, dobře prodejným zbožím. Proto je okamžitý účinek nutností. Teoretik Frederik Jameson tuto fixaci části soudobé architektury na povrch a vzhled označuje jako „záludnou absenci hloubky“. „Myšlenky a obsahy jsou vytrhávány ještě dříve, než stačily zapustit kořeny v sociální půdě. To je proměňuje ve chvilkové zboží na tržišti obrazů, v neškodnou hru bez existenciální závažnosti,“ píše.
Takovéto sice zjednodušené, ale efektní symboly fungují v mediálním věku spolehlivě. V architektuře či ve filmu, stejně jako v popové literatuře nebo v televizním zpravodajství. Právě takto lze spolehlivě budovat nové mýty informační doby. A Vlastimil Ježek je obratný mýtotvůrce.
