Na nedávné tiskové konferenci naservírovala Správa Pražského hradu novinářům vyčerpávající seznam svých loňských úspěchů i ambiciózních plánů pro rok letošní. Informovala o vzorné péči o veřejné toalety, která ji ročně přijde na 3,5 milionu korun. A to záchodky využívají i návštěvníci, kteří si nezakoupí vstupné do žádného z hradních objektů, či dokonce ti, kteří míří do Svatovítského chrámu, z něhož od minulého podzimu plynou zisky do kasičky Metropolitní kapituly. (Nebylo by záhodno instalovat u vchodů na toalety turnikety?)
Novináři se dozvěděli, že japonští turisté jsou u vytržení z informačních tabulí v mateřštině (což je prý jinde v Evropě jev nevídaný). A že letos už ve všech pokladnách bude možné hradit vstupenky platebními kartami (což je všude v Evropě jev naprosto standardní).
Velký prostor byl věnován „enormnímu rozsahu“ oprav a restaurátorských prací, které hradní areál udržují v kondici. K nejdůležitějším patří rekonstrukce Jízdárny architektem Ladislavem Lábusem a na letošek plánované završení restaurování Ústavu šlechtičen a Rožmberského paláce, které má 14 let pod patronací ateliér DaM. Jak ale pravil ředitel správy Ivo Velíšek, „pomníček si tu nikdo stavět nebude“. Novostavby, jakými byly Oranžerie Evy Jiřičné či cenami ověnčený „tunel“ Josefa Pleskota, nyní na Hradě nemají místo. Symbol české státnosti je místem prezentace pouze prověřených hodnot.
Právě takovým argumentem odráželi současní hradní páni před lety argumenty, že Hrad spěje ke kulturní šedivosti, když rezignuje na dialog se živou současností. Kýžený a prověřený státnický efekt měla přinést loňská výstava Karel IV. – císař z Boží milosti, věnovaná uměleckým skvostům doby Lucemburků. Nezvládnutou organizací si ovšem Správa Pražského hradu uřízla ostudu. Z obav před nízkou návštěvností pořadatelé rezervovali téměř veškeré vstupenky školám, a tak liknavějším dospělým zájemcům zbyly oči pro pláč. Audiovizuální průvodce unikátní expozicí, který teď Hrad vydává (dlouhé měsíce po skončení výstavy) na DVD, je jen nepatrnou náplastí.
Letošní výstavní program je sice slibnější než dramaturgie předchozích dvou let a „výtvarný popík“ v podobě výstav Adolfa Borna či Zdeňka Buriana v něm nenajdete, ale ani moderní a živé umění, jaké dříve představily třeba expozice Karla Nepraše, Helmuta Newtona nebo provokativní projekt Politik-um. Nejzajímavějšími letošními položkami jsou retrospektivy Ladislava Zívra, Mikoláše Aleše a Emila Filly, plně v režii expandující Národní galerie. Milan Knížák velkorysé hradní výstavní sály zdárně proměňuje na vlastní depozitní prostory.
Tytam jsou doby, kdy byl Hrad co dva měsíce povinnou zastávkou všech příznivců fotografie. Když Správa Pražského hradu v roce 2004 vykázala z Nejvyššího purkrabství prestižní Leica Gallery, byl to krok sice legitimní, nicméně zarážející. Pár měsíců před výpovědí totiž Leica přivezla na Hrad už zmiňovanou expozici Helmuta Newtona, která se stala výstavním hitem sezony, nemluvě o dalších plánovaných projektech první fotografické ligy. Agentura Schok, nový nájemce lukrativních prostor, jež v purkrabství pořádá Letní shakespearovské slavnosti, slibovala nákladnou rekonstrukci i další kulturní využití. V rozjitřených diskusích padalo jako nejzazší datum léto 2006. Dnes si můžete v prázdnotou zející vestavbě ze 70. let vychutnat kávu v plastovém kelímku. Za stovku.
V srovnání s ambiciózními výstavami Leica Gallery více než nedůstojná náhrada. Plány na stržení objektu a zasunutí nového multifunkčního provozu pod povrch (vedle rychlého občerstvení se počítá i s kulturním sálem) zatím zhatili archeologové. Nájemce však nikam nechvátá. A fanoušci fotografie také nepřijdou zkrátka. Ani letos totiž Hrad nemine expozice billboardových zvětšenin snímků z fotografické sbírky skupiny PPF, která je léta hlavním sponzorem právě shakespearovských slavností.
