Břetislav Rychlík: Zapomnění nevyšlo

Ten rok 1984, kdy Vláďovi Mišíkovi zakázali zpívat, jsem byl raněný rozchodem s dívkou. Oba jsme ztratili takříkajíc smysl života. Chvíli jsme popíjeli na Horňácku, chvíli v Bzenci v domě rodičů muzikanta Olina Nejezchleby. Vypadalo to, že nepřežijeme. Pak jsme se rozhodli zachránit výstupem na samoty Brízgalky v slovenských Beskydech.

Dřevěné stáje s obydlím pro baču se stlučenými palandami, trochou konzerv, polévkami v pytlíku obhospodařoval slovenský sociolog, toho času topič  Gusto Dobrovodský. V zimě topil, v létě žil jako divý muž na Brízgalkách. Sedm kilometrů od nejbližší osady na slovensko-polské hranici. Jezdil tam Andrej Stankovič, Jano Langoš, Václav Havel. Výprava za alkoholem byla ztížená představou čtrnáctikilometrové túry. Poprvé v životě jsem viděl rockera pít vodu. Myslím, že jsme si v té době řekli o sobě úplně všechno.

Strašidelná byla příhoda, jak se kdesi spiklenecky sešel s nějakým fízlem, který viděl jeho spis. Stálo na něm: Zákaz do zapomnění. S tím se v třiceti sedmi letech těžko žije, když nic jiného než bigbít neumíte. Mefistelovskou nabídku na spolupráci odmítl. Večer u ohně hrál Vláďa na kytaru. Osazenstvo Brízgalek mělo tu smutnou vzácnost být jeho jediným publikem.

Po návratu do Prahy jsme noci trávili u obskurního stolečku ve  vinárně Železná vrata, kde hrála jeho rozkulačená kapela Etc... s Michalem Prokopem. Nějak se živit museli. Podmínkou vstupu byl oblek. Sžírající životní styl jsme doráželi v jediném tehdejším pražském nonstopu ve Vodičkově ulici. Scházela se tam vybraná společnost - básník Pavel Šrut, Petr Skoumal, nebožtík Ivan Wünch, autor kultovního Špejchar blues. Kdo byl minulý týden, šestého června, o třiadvacet let později v pražském divadle Archa, kde k šedesátinám letenského Micka Jaggera hrály legendy českého bigbítu a folku všech generací, nemohl nepocítit dojetí. Právě ta vybraná společnost od Radima Hladíka a Blue Effectu, Merty, Třešňáka, Skoumala, Prokopa, Redla, Pastrňáka, Franty Semráda, Karla Holase, Olina Nejezchleby přes všechny možné sestavy Etc.. po Dana Bártu, Ebeny, Mekyho Žbirku vzdala poctu jeho muzice i životu.

Sáhla na mne krása, která z těch písniček sálá, jak stará důvěrná láska. Všichni natrénovali některou ze slavných Mišíkových „pecek“, oslavenec se zraněným kotníkem zpíval na vozíčku. Protože sedět doma neumí. S těžkým astmatem by moc zpívat neměl, proto vozí na koncerty Vlastu Třešňáka, aby se o publikum dělili. A ještě něco. Vypadá to, že žijeme v době, kdy je všechno vlastně  jedno. Posloucháme ubohé historky soudruhů, jak lezli ke komunistům, do Lidových milicí... Není to jedno. Cti může mít každý kolik chce, jak říká Ludvík Vaculík. Vyučený truhlář, syn amerického vojáka a slovenské pracovnice Červeného kříže, rocker od pánaboha Vladimír Mišík je toho důkazem. Zapomnění vám, soudruzi, nevyšlo.