Také se vám zdá, že prezident Klaus jde premiéru Nečasovi čím dál víc po krku? Vetovací smršť a drtivá kritika kdejakého kroku vlády značí, že dnes už fakticky menšinovému kabinetu Petra Nečase zvoní umíráček. A lze tušit, že to nějakým způsobem hraje Václavu Klausovi do karet.
Jde to v posledních dnech a týdnech jako na běžícím pásu. Veto novely trestního zákoníku. Veto zákona o přestupcích. Veto energetických štítků na domech. Veto zákona o sociálněprávní ochraně dětí. K tomu drtivá kritika daňového balíčku nebo vládou vyhlášené částečné prohibice.
Opozice jen závistivě zírá a vláda těžce dýše. K přehlasování každého veta potřebuje ve sněmovně 101 rukou, které se jí v poslední době pohříchu nedostávají. V pondělí pak prezident doplnil svou protivládní ofenzivu o zvlášť citlivé veto: zákona, který má rozjet druhý pilíř penzijní reformy.
Pomiňme, že Klaus kdysi tvrdil, že prezident má vetovat nějaký zákon sotva tak jednou za deset let (sám už má přitom za deset let na Hradě na kontě takových vet padesátku, čímž dvojnásobně překonal Václava Havla a padesátkrát své sliby). A pomiňme i to, že za levicových vlád Klaus říkával, že s řadou jejich zákonů sice nesouhlasí, ale uznává legitimní právo zvolené reprezentace realizovat vlastní politiku (a co jiného je pro pravicovou vládu zavádět soukromé penzijní fondy?).
Důchody jako klacek
Z Klausových vet v poslední době čouhá jako sláma z bot, že je používá jako zjevný klacek na vládu, která se mu prostě v současné mocenské i personální konstelaci znelíbila. Ještě loni v říjnu Klaus bez problémů propustil do Sbírky zákonů stěžejní trojici norem, které celý druhý pilíř penzijní reformy fakticky ustavují. A nyní - kdoví proč - vetuje ryze technický zákon, který se už jen podrobně zabývá pojistným v tomto druhém pilíři.
Bylo by asi příliš jednoduché vidět za tímto konkrétním vetem jen černé svědomí, že dvě Klausovy pravicové vlády dokázaly v oblasti důchodové časované bomby jen měnit parametry týkající se předčasných důchodů či penzijního věku. Prezident vládě vytýká, že revoluční druhý pilíř zavádí ve špatné době hospodářské krize (ale byla už někdy některá doba na penzijní reformu správná?) a že pro něj nemá souhlas opozice. Nad Nečasem a Kalouskem prosazovanými soukromými fondy se jistě vznáší řada otazníků, ovšem v politice stejně jako ve válce platí, že mnohdy je i špatné rozhodnutí lepší než žádné.
O co jde Klausovi?
Zdá se však, že o důchody tady v konečném dopadu moc nejde. Veto penzijní reformy je sice pro vládu tvrdý úder na solar, ale je to jen součást mače, v němž ji v poslední době od prezidenta stíhá jeden pravý/levý hák za druhým. A kdesi v horizontu dvou tří měsíců se rýsuje úder, který by šel v daňařsko-boxerské hantýrce označit zkratkou DPH-KO.
Nic proti tomu, i nepřímo volený prezident s formálně nevalnými pravomocemi je silný politický hráč (a ne že ne). Důležité je ale v této politické hře vědět, o co jde Klausovi ve skutečnosti.
Opakované nabádání k dohodám s opozicí sugeruje motiv velké koalice nebo jakési opoziční smlouvy. A v politických kuloárech se vypráví o lecčems. O Klausových dalších politických ambicích. O rozdělení funkce premiéra a předsedy ODS. Nebo o stoupající hvězdě Martina Kuby v roli vládního zimního krále do předčasných voleb. Anebo dokonce o tom, jak prezident Miloš Zeman po pádu Nečasovy vlády pověří sestavením nového kabinetu - hádejte koho? Čerstvého hradního vysloužilce Václava Klause. (Ústava je v tomto případě velkorysá, prezident může jmenovat premiérem třeba Agátu Hanychovou.)
Jsou to zatím jen kuloární povídačky, k čemu ale Klausova protivládní ofenziva směřuje velmi reálně, je to, že v okamžiku jeho odchodu z Pražského hradu bude mít Česká republika vládu v demisi, místo státního rozpočtu rozpočtové provizorium a navíc předčasné volby na krku.
Bude to taková pěkná tečka za deseti lety Klausova prezidentského aktivismu.
