"Život - to je těžký, strastiplný let/ stěhovavých ptáků/ do krajin, kde je každý sám./ A nikdy nazpátek./ A všechno, co jsi nechal za sebou,/ trápení, smutky, všechna zklamání/ zdají se lehčí,/ než je tato samota,/ kde není žádné útěchy,/ která by trochu zkonejšila/ uplakanou duši." Tyto pozdní verše Jaroslava Seiferta jsou jeho čtenářům známy. I dnešním básníkům?
Když se J. H. Krchovský (55) pokusil vyjádřit de facto totéž co výše citovaný klasik, poskládal svoje poselství do čtyř veršů, z nichž už ten první - snad k vyburcování ochabující čtenářské pozornosti - je okázale blasfemický: "Jestliže, bože, jsi, tak už mě neser/ podmínky, kterýs dal, jsou prostě nefér! Nikdo mi neřekl při cestě na svět/ že jednou budu zas muset jít nazpět" - tato říkačka z nové sbírky Já už chci domů (Host 2015, 80 str.) prý vznikla v září 2011, shodou okolností tedy v měsíci, kdy uplynulo 110 let od Seifertova narození. Jako pocta básníkovi Morového sloupu však pravděpodobně míněna nebyla.
"Kultovní básník vzešlý z pražského undergroundu osmdesátých let", jak je pan Krchovský charakterizován na obálce své knižní novinky, naráží verše už léta na jedno kopyto. Nejsou dnes horší ani lepší než před pěti, deseti, dvaceti roky, jsou stejné. Literát bez vývoje, asi jako Jan Kollár, po třicet let "vylepšující" Slávy dceru.
Slovník našeho hřbitovního pěvce zůstává "zednický": neser, vyblil, chlastám, prdeli, hovno, kundu, čurák, ksicht... Výběr lexika je autorovo svaté právo, jeho vizitka, punc či make-up. Snad by nesalonní výrazy tolik nevadily, kdyby měl pan Krchovský bohatší slovní zásobu, než má. A kdyby se - alespoň někdy - dobral větších myšlenkových hloubek než třeba ve čtyřverší o bezobsažné literatuře. Povzdech "Krabice plné prázdných krabic/ knihovny plné prázdných knih/ sám připadám si tady navíc.../ takových knih! A hovno v nich" nás věru nenutí vracet se k tomuto "filozofování" a slastně si vychutnávat formu, jímž je vyjádřeno.
Lze si představit, že rýmování takovéto úrovně vznikne třeba ve chvíli odpočinku uprostřed stěhování a jako krátká textová zpráva odejde z mobilního telefonu kohokoli z nás na kamarádovu adresu. Ten se v eventuální odpovědi může pokusit notně otřelou rýmovou dvojici (knih - v nich, viz Byl jednou jeden mnich...) nahradit nějakou nápaditější. Proč však takovou plytkost na jedno použití hned vydávat knižně?
Výmluvnější než nefunkční užití expresiv je frekvence zájmena "já". Lyrický subjekt skoro stále "mele" (básníkovo oblíbené verbum dicendi, ve sbírce užité hned dvakrát, viz "Anděli, nemel už tou svojí sladkou kušnou" či jinde "Mlela furt dokola") o sobě: "Já už chci domů", "já kretén", "Já, za mnou díra v obraze", "já po čtyřech", "já jediný", "já ale nesmím", "já nad ní klesnul", "Já vstal a šel", "já čural", "jako já", "já ji žít nenechám?", "proč musím volit já?"; je až směšné, jak je lyrik trvale zaujat sám sebou. Ego jako celoživotní koníček? "Pane, básnící jsou prostí," říká jiný klasik, Seifertův generační druh. Pan Krchovský jako by se snažil svou tvorbou jeho slova naplnit.
"Zas do samoty, do svých temnot/ zpáteční lístek - alkohol.../ ach zapomenout, zapomenout!/ ... a na co vlastně, na koho...?" To je přece velmi vousatá anekdota: Proč tolik pijete, člověče? Abych zapomněl. A na co? To už jsem zapomněl. Odkudpak ten vtip známe? Ze Švandy dudáka? Nebo snad z "Humorů"?
"Kultovního básníka" mohou těšit leda některé neotřelé rýmy. Ano, "přes cestu" a "crash testu", "paprsky" a "pampersky" či "Ach, meine Mutti" a "učit být krutý" tady možná nikdo před ním ještě nezrýmoval. Jenže sebevynalézavější rýmová dvojice (například Jiří Suchý kdysi: "ustrne" - "lustr ne") sama o sobě nemůže obstát, nemá-li její vynálezce co říci. Má pan Krchovský?
