Z nekonečné řady nesmyslů, které denně vypouštíme z úst, displejů a tiskáren, vyčuhuje obzvlášť nápadně ten o bezstarostném dětství. Jako by nebylo dost náročné starat se o spousty autíček, plyšových potvor a dalších nezbytností, musejí se naděje národa vyrovnávat s tím, co jim říkáme my, nominálně dospělí a – jak rádi říkáme – rozumní lidé.
Na jedné straně, snad abychom je navnadili, jim servírujeme skutečné perly typu „já ti ukážu, zač je toho osel“ (výborně přeložený Shrek 1 – pozor, kolikrát se stane, že tento sloupek pochválí komerční televizi?) – a teprve pak, když už si myslíme, že máme vyhráno, jim ukážeme, co jsme doopravdy zač.
Nebo to tak alespoň dělají ti lidé, kteří sestavují reklamní poutače na osmdesát výstupů zmrzlinářského průmyslu, myslím ty, co mají jedno logo s různými názvy; ti lidé, kteří dokázali zajistit, že dvě porce stojí téměř průměrný měsíční plat. Minulý týden se Čeština na skřipci ocitla s jedním takovým poutačem sama v místnosti – a nebylo jí nejlépe. Nedivte se.
„Kuba tvarohový,“ říká poutač, ještě docela logicky. Pokračování již tak přímočaré není. „Ananas. Ananasový s kousky ananasu,“ praví reklama. „Kokos kokosový s kokosovou polevou. ChocoDream čokoládový s čokoládou. Strawberry jahodový s jahodami.“ Oč jde? Svébytný filozofický směr? Psychiatrická diagnóza? Salvador Dalí reinkarnovaný jako reklamní tvůrce? Zkuste si představit, že vám někdo nabídne „fernet ve fernetové zálivce s příměsí fernetu“ – rozbijete mu nos a už mu v životě neuvěříte, ani kolik je hodin. A je třeba se obávat, že přesně to si myslí naděje národa o nás en bloc. Ne proto, že je špatná doba, pokleslé mravy a mládež nestojí za nic, ale proto, že ti malí lidé jasně vidí, že jim beze studu povídáme očividné nesmysly.
