Co je po jméně

Docela dost. Ne že by se Čeština na skřipci na tomto místě chtěla pouštět do sporu se Shakespearem, ale na jméně sejde. Jak jen záleží na tom, jestli někoho oslovíme příjmením, nebo křestním jménem.

Na jedné straně tak vznikají Mach a Šebestová, kde bychom čekali Anežku a Karlíka, třeba; na druhé straně politici jsou Bill a Tony namísto pan Clinton a pan Blair. (Tady kousek angličtiny na skřipci: tomuto jazyku prokazuje popsaný rozdíl v oslovení službu, již v jiných řečech zastane tykání/vykání; pročež se Anglosasové a zejména Američané toho užitečného nástroje zbavili a křestním jménem oslovují každého.) Daleko zajímavější je jev, při němž mluvíme o lidech pouze křestním jménem, ačkoli jsme je viděli nanejvýš letmo a oni o naší existenci nemají ani ponětí. „Ivane, běž!“ zaječí fotbalový komentátor; kdyby týž muž seděl v kravatě ve správní radě, byl by to „pan doktor Hašek“. Podle stejného vzorce například pro fanoušky Rolling Stones není Keitha kromě Richardse, a tak dále.
   
K tomu, aby se člověk stal natolik institucí, že lidem stačí ke spolehlivé identifikaci jeho křestní jméno, je třeba být nejen dostatečně známý; i to jméno musí být příslušně zvláštní. A najednou vidíme, že takových máme v Česku pomálu. Řekne-li se Václav, je to víc svatý kníže, Havel, nebo Klaus? Je Jaroslav spíš Heyrovský, nebo Seifert? TGM byl jistě oblíbený, ale jako o „Tomášovi“ o něm obvykle nemluvíme. To Rakušané mají Amadea, Američané Elvise a Janis (dnes už i Hillary), Angličané Agathu a Sherlocka, Francouzi Napoleona, Argentinci Evitu... Pokud by Čeština měla dodat domácí tip, tak snad jedině Miki (Volek), Dáša (Havlová), Kléma (Gottwald) a Saturnin, u něhož není jasné, jaké – a jestli vůbec – to jméno je. Takže nakonec: co je po jméně...