Co je po jméně
3. 2. 2008 12:00
Na jedné straně tak vznikají Mach a Šebestová, kde bychom čekali Anežku a Karlíka, třeba; na druhé straně politici jsou Bill a Tony namísto pan Clinton a pan Blair. (Tady kousek angličtiny na skřipci: tomuto jazyku prokazuje popsaný rozdíl v oslovení službu, již v jiných řečech zastane tykání/vykání; pročež se Anglosasové a zejména Američané toho užitečného nástroje zbavili a křestním jménem oslovují každého.) Daleko zajímavější je jev, při němž mluvíme o lidech pouze křestním jménem, ačkoli jsme je viděli nanejvýš letmo a oni o naší existenci nemají ani ponětí. „Ivane, běž!“ zaječí fotbalový komentátor; kdyby týž muž seděl v kravatě ve správní radě, byl by to „pan doktor Hašek“. Podle stejného vzorce například pro fanoušky Rolling Stones není Keitha kromě Richardse, a tak dále.
K tomu, aby se člověk stal natolik institucí, že lidem stačí ke spolehlivé identifikaci jeho křestní jméno, je třeba být nejen dostatečně známý; i to jméno musí být příslušně zvláštní. A najednou vidíme, že takových máme v Česku pomálu. Řekne-li se Václav, je to víc svatý kníže, Havel, nebo Klaus? Je Jaroslav spíš Heyrovský, nebo Seifert? TGM byl jistě oblíbený, ale jako o „Tomášovi“ o něm obvykle nemluvíme. To Rakušané mají Amadea, Američané Elvise a Janis (dnes už i Hillary), Angličané Agathu a Sherlocka, Francouzi Napoleona, Argentinci Evitu... Pokud by Čeština měla dodat domácí tip, tak snad jedině Miki (Volek), Dáša (Havlová), Kléma (Gottwald) a Saturnin, u něhož není jasné, jaké – a jestli vůbec – to jméno je. Takže nakonec: co je po jméně...
