Dvě možnosti
9. 12. 2007 12:00
Když otevře ústa Jiří Paroubek, člověku se do mysli automaticky cpe slovo „embéčko“, jak husákovsky to působí. Zůstaneme-li u průmyslových metafor, Stanislav Gross zněl jako masokombinát a Vladimír Špidla jako rumunský software.
Naproti tomu Schwarzenberg mluví jako člověk. O uplácení: „Je to stejně falešná morálka, jako když jdou mužští do hampejzu a opovrhujou těmi holkami, co tam pracují, a sami se pak považují za kabrňáky.“ Národopoliticky: „Zdá se, že se nám zase daří příliš dobře a začínáme z toho blbnout na kvadrát.“ O Česku očima kosmopolity: „O důležitých otázkách se musí domluvit i s opozicí. To je zvykem i v civilizovaných zemích.“ O rozdílu mezi Čechy a Rakušany: „V Rakousku se lidé alespoň stydí.“ (Úředník: „Dlouhodobé rozdíly ve vnímání osobní integrity přetrvávají v kontextu daném historickými zkušenostmi národů jednotlivých zemí Evropské unie.“) O Izraeli: „Tu cestu ke smíření nemůžeme přerušit kvůli nějakému magorovi, který spáchá další atentát.“ („Je důležité, aby mírový proces zvládl nástrahy, jež mu kladou do cesty extremistické tendence na obou stranách konfliktu.“)
Je pikantní, že zdaleka nejlepší češtinou mezi politiky mluví člověk, jemuž je mateřštinou jen napůl a jenž ji navíc jako první jazyk desetiletí nepoužíval. Buď je Karel Schwarzenberg člověk zcela výjimečný, nebo se od dob, kdy se mu naučil, stalo tomu jazyku něco hrozného.
