Nezlobte se, ale tady už přestává všechno. Neříkejte, že nevíte, co je mušinec, slepičinec nebo kravinec; každý to ví. Vždycky je to produkt vyměšování dotyčných zvířat; exkrement; věc, jejíž původ, charakter a účel není třeba v této společnosti dvakrát vysvětlovat. Už vůbec pak není zapotřebí ji uměle vyvolávat, nějak zvlášť se o ni starat ani jí jakkoli jinak věnovat zvýšenou pozornost.
A pak se dočteme, že v pražské zoologické zahradě se staví – staví, poslyšte! – zbrusu nový hrošinec. Samozřejmě to není zadarmo, nýbrž za pěkných pár milionů. Člověk jistě chápe, že hroch je velké, nápadné a také patřičně náročné zvíře. Dokáže si představit, že takový hroch sežere za jediný den ekvivalent vlastní váhy v senu, salátu, v půlkách prasete, kyblících vody a spoustě dalších věcí, které si tlustokožec nejspíš dává k snídani; a samozřejmě rozumí tomu, že takové kvantum žrádla se uvnitř toho hrozivého tvora nějak zpracovává a tak dál, viz výše. Ale proč, u všech všudy, potřebuje hroch, aby mu někdo hrošinec za cizí peníze stavěl - a ještě o tom nechal psát v novinách?
Jakživ nikdo neslyšel, že by se stavěly psotníky (o kotětníku nemluvě), koniny, ptákoviny (tedy ptákoviny se pochopitelně stavějí zhusta, ale to je jiný problém); slonovina není nic, čemu by se dalo architektonicky pomoci; namísto zebřince dáváme přednost výrazu žebřiňák; mraveniště vzniká bez dotací; prasárny/sviňárny je na každém rohu zdarma, co hrdlo ráčí; Oslo je mimo Evropskou unii, Kozina je mrtev a mulatka s tím nesouvisí už vůbec.
Takže pokud si hroch nechá stavět hrošinec, musí mít skutečně hroší kůži.
