Kolik slov znáš...

„Kolik přibližně slov umím dnes?“ Takovou otázku si zhruba v této době přinesli domů žáci pátých tříd v učebnici přírodopisu – či jak se dnes podle pravidel má říkat, přírodovědy. V kapitole s názvem Člověk je součástí přírody dostali tito zhruba jedenáctiletí úkol udělat s rodiči interview. Mají klást otázky typu kolik jsem vážil, když jsem se narodil, proč jsem po narození nejedl vepřo knedlo zelo (vzhledem k předmětu by člověk skoro čekal otázku „co jste dělali v době, kdy jsem byl počat“) a další takové podobné.

Tou nejpřekvapivější je „kolik přibližně slov znám dnes?“. To není jen tak; Češtinu na skřipci by moc zajímalo, kolik rodičů to dokáže odhadnout, případně má ponětí, kde takové – bezpochyby cenné – informace hledat. Pohled na stránky obvyklých internetových rádců prozradí, že ty nejchytřejší české slovníky obsahují zhruba čtvrt milionu slov. To je praktické, protože pasivně jich známe pouze třicet až čtyřicet tisíc. „Běžný člověk vystačí s 5–6000 slovy, vysokoškolák dejme tomu s 10–12 000 slovy. Spisovatel může dojít až k shakespearovským 21 nebo Puškinovým 22 tisícům,“ říká Jan Králík z Ústavu pro jazyk český. (Proč nemůže dojít k d’Annunziovým údajným čtyřiceti tisícům, není zjevné.)
   
Podle toho by Čeština na skřipci soudila, že průměrný páťák by mohl znát zhruba 2,5–3000 slov. Naneštěstí je to téměř jedno. Stačí si všimnout zadání: „udělejte interview“. Asi kvůli tomu, aby to znělo sexy a ne moc jako ze školy. A to je problém. Dokud se nevykoření představa, že „dělat s někým interview“ je něco zásadně odlišného než vést s ním rozhovor nebo se ho prostě na něco ptát, nebudeme se moci divit, že hradba mezi mluvenou a psanou češtinou spíše poroste, než aby mizela. Pročež většina psaného slova působí nakřivo, toporně a školometsky. (Však to tu čtete sami.)