Jako by nestačilo, že plukovník Jan Kubice a jeho zpráva nadělali pěkných pár vln v politice, motají hlavy i lingvistům. Hned dva týmy jazykových redaktorů TÝDNE, složené z lidí zběhlých a erudovaných, se koncem dubna dohodly na tom, že neobvyklé příjmení významného policisty je třeba skloňovat podle vzoru „soudce“.
Podle tohoto pravidla bychom správně měli říkat bez Kubice, Kubicovi a tak dále. Nebylo by na tom mnoho divného, nebýt jedné zatrachtilé skutečnosti, že totiž už rok se v Česku všude píše o Kubiceho zprávě jako o Kubiceho zprávě, ne jako o zprávě Kubicově, jak by podle soudcovského vzoru být muselo.
Jak tedy jedno s druhým smířit? Jiná česká slova končící na „-ice“ mnoho vodítka neposkytují. Podle, řekněme, Pardubic by zmíněná zpráva musela být kubická, což by patrně narazilo na odpor fyziků a navíc by to vyvolávalo dojem, že někde chybí zpráva čtvereční. Vzor pravice/levice by sice poskytoval morfologický prostředek vyjádření politického názoru (příznivci zprávy by ji viděli jako kubicovou, odpůrci jako kubičáckou), ale dvakrát elegantní to také není. Další možností balancující na hraně absurdity je držet se verze o zprávě kubičí.
Ani důsledné uplatnění pravidla o soudci však nepřináší znatelnou úlevu. Znamenalo by to mluvit o závodníkovi Tomáši Engovi a o někdejším předsedovi parlamentu Milanovi Uhdovi. Ti horlivější by šli dále a mluvili by i o houslistovi Paganinovi; a to už by byla věc, která by si zákrok nějakého soudce skutečně zasloužila.
Není na místě, aby Čeština na skřipci hodnotila vztah soudců a plukovníka Kubiceho. Vidíme, že u policie jsou zkrátka věci složitější, než jak na první pohled vypadají.
Autor: -dan-
