Nedávno měla sjezd slovenská maďarská koalice. Čeština na skřipci může jen litovat, že nebyla přítomna. Stačí si tu krásu jen představit: delegáti a novináři museli mít maďarského či segedínského guláše, co hrdlo ráčilo, plus budapešťskou pomazánku, čabajskou klobásu, uherský salám – sotva byste hledali druhou zemi, jíž dělá za hranicemi reklamu tolik jídla.
Ano, Vídeň má párek, řízek a kávu, Jihoevropané tisíc lokálně pojmenovaných vín, Italové špagety a Švýcaři sýry, ale v přepočtu na hlavu je (alespoň v Česku) maďarský vliv nedostižný. Jestliže i věci veřejné procházejí žaludkem, jak víme i z dob gulášového socialismu, ocitají se protimaďarsky zaměření slovenští politici najednou v defenzivě. Co je proti té maďarské kanonádě spišský párek a slovenský točený salám?
Z čehož plyne, že kulinářská diplomacie má k dispozici mnoho jemných vyjadřovacích prostředků. Pokud Mirek Topolánek uctí Jána Slotu (mělo-li by na něco takového dojít) debrecínkou a tokajským, ví slovenský nacionalista, že v Praze bude muset se svými protimaďarskými žvásty pomalu. Když naopak kosovský premiér dostane při jednání s generálním tajemníkem OSN k večeři srbské žebírko, tuší, že samostatnost jeho země je za rohem. Najdou-li hráči Juventusu Turín na stole milánské špagety, je to znamení, že v realizačním týmu cosi skřípe.
Nápaditosti se meze nekladou. Na banketu čínských komunistů se například může stylově podávat pekingská studentská sekaná a hitem na jednání vlád Jihoafrické republiky a Zimbabwe by určitě bylo bílé maso pečené na divoko. Naopak vietnamské ministerstvo zahraničí si rozmyslí, než pohostí amerického velvyslance tradiční specialitou, rizotem `a la Vietkong, stejně jako německému kancléři v Kremlu nepředloží studený povolžský nářez.
