Napínavý? Na bundu!

Ano, nemá se stát, že malé děti mluví sprostě, vulgárně a vůbec nevhodně. Stane-li se to, je to chyba rodičova. A někdy je zle, i když ve skutečnosti nic špatného neříkají, jen myslí. Čeština na skřipci si tuto chybu musí připsat na konto, chtíc nechtíc.

Nedávno byla svědkem toho, jak její devítiletý synek přiběhl s tvářičkou nebezpečně rozzářenou: „Ty KRÁso!“ zaječel na nic netušící maminku. V tu chvíli už měla zasáhnout autorita. Nezasáhla; i otočil se synek k otci, Češtině na skřipci, a provokativně vykřikl: „Ty PRAteto!“

V tu chvíli se mělo něco stát, něco, co by dalšímu zabránilo. Měl přijít čert s pytlem na nezbedné děti, mělo zahřmít, měl se zjevit vlkodlak nebo něco podobně významného. Nic z toho se nestalo; není pro to omluvy.

Musím v pondělí vstávat do školy, pokračovala ratolest. To je ale vážně NAPÍnavý. (Cože to je?) Je to na bUNDU! Teprve tehdy Češtině na skřipci skutečně sepnulo. Má si sestřička vzít ven tu svoji bundičku? zeptal se synek zlomyslně. Jistěže má, zněla odpověď neochotně procezená mezi zuby s vědomím, že člověk prostě někdy za hlupáka být musí.

Je to příklad dětského verbálního disidentství; má to podobný účinek jako kdysi narozeninové blahopřání Ferdinandu Vaňkovi na stránkách Rudého práva. De iure je všechno v pořádku, ale všichni zúčastnění velmi dobře vědí, o co jde.

Nelze s tím nic slušného dělat. Každý mocenský orgán, ať je to komunistická tajná policie nebo nedovtipný otec, může maximálně tiše soptit, ale represe v tomto okamžiku by přiznala morální vítězství disidentovi. Takže nelze než předstírat, že se vlastně nic nestalo, a trpce snášet vědomí, že tohle je tedy vážně napínavý – na bundu, rozumíte.