V Donaldu Rumsfeldovi odchází architekt války v Iráku, dočetli jsme se nedávno, zatímco řezník z Balkánu Slobodan Milošević už je na pravdě Boží. Kapitáni průmyslu bývají vlivní lidé. Lodivod Karel Brückner připravil reprezentační fotbalisty kvalitně, takže pod dirigentskou taktovkou režiséra Tomáše Rosického - ne, tady se to nějak pomotalo.
Aby ne. Ztuhlost žurnalistických metafor (nikdo jiný než právě novinář by pitomost kalibru „lodivod Brückner“ z úst nevypustil ani za zlaté prase) přiřkla různým jinak slušným povoláním ty nejnemožnější funkce. Vezměme jen, co musí zvládnout takový lodivod: říci obrannému valu, aby nějak dostal míč (nejspíše pomocí nosičů vody) k dirigentovi, který často bývá jak kapitánem, tak fotbalovým básníkem. Přihrává do útočné vozby, kde hraje první housle bombarďák. To musí být práce jako na kostele.
Jak pěkné by bylo, kdybychom začali trpět částečnou ztrátou paměti: věděli bychom, že tam či onam nějaká metafora patří, ale nevěděli bychom jaká. Museli bychom je znovu vymyslet - a při troše štěstí bychom se trefovali lépe.
Rumsfeld by tak mohl snad zpočátku být válečným architektem, ale později pouhým stavbyvedoucím a nakonec sotva údržbářem. Fotbalista, jenž provádí kousky, jimž nikdo nerozumí, by se stal fotbalovým daňovým poradcem, hráč průměrný by se proměnil v upachtěného prozaika (či pseudovtipného sloupkaře v týdeníku, chcete-li). Kdyby se mu ostatní přizpůsobili, mužstvo by podávalo nikoli profesorský, nýbrž maximálně tak suplentský výkon.
V politice by se mluvilo o stycích partají s poddůstojníky průmyslu a při sestavování vlády o roli krupiéra z Hradu. Život by nebyl o nic snazší, ale zábavněji by se o něm četlo.
