O sebeurčení hvězdoplavců

Ať se na Češtinu na skřipci nikdo nehněvá, tohle je vážně rébus. Lidem, kteří si navlékají skafandr, aby se v rychle létajících strojích dostali kamsi absurdně daleko a vysoko, se česky říká kosmonauti. Pokud – a tady je háček – pokud ovšem ti lidé odletí na oběžnou dráhu či kamsi z Bajkonuru, ne z mysu Canaveral. Pak by se jim říkalo astronauti, ačkoli dělají zhruba stejné věci. Proč najednou dvě slova pro jedno a totéž?  
   
Existuje teorie, podle níž si čeština nezvykla na to, že Američané říkají astronaut (z řeckých slov astron = hvězda a nautes = námořník, plavec; poprvé je použili belgičtí spisovatelé bratři Boexové v roce 1927 ve francouzské adjektivní formě astronautique), kdežto Rusové mají kosmonauty. Jest tedy nutné, praví tato teorie, v názvosloví rozlišovat mezi americkým a ruským hvězdoplavcem. Podle Češtiny na skřipci je to nesmysl. Zaprvé, řeklo by se, když už je čeština třetím jazykem na světě, který toto slovo ozkoušel na vlastní kůži (má jazyk kůži?), proč jedno slovo zkrátka neplatí pro všechny lidi řečeného povolání? Zadruhé, co se stane, až Rusové a Američané odletí společně? Poletí například jedni v „kosmičeskom letatělnom apparatě“, zatímco druzí ve „spejskraftu“?  
   
Zatřetí, a tady začíná být opravdu zle, se do toho zamotali Číňané. Přišli s tchajkonautem, tedy s člověkem, u něhož – podle názvu soudě – nezáleží na tom, kam letí (hvězdy nebo vesmír), nýbrž na tom, odkud odletěl (z Číny). Podle toho by šlo mít kiwinauty (novozélandští kosmonauti), austronauty (rakouské či australské), magyarnauty a afronauty (tmavé pleti). S prominutím, sebeurčení národů je prima, ale tady v  ušlechtilé wilsonovské myšlence někdo zašel příliš daleko.