Byl jeden z těch dnů, kvůli kterým pánbůh sestrojil léto. Čeština na skřipci se vezla za jakýmsi mimopražským pracovním úkolem, ze sedadla spolujezdce zírala do prosluněného Polabí a nechala myšlenky, ať si dělají, co chtějí. Tažní koně se tak střídali s Rolling Stones, půvabnou novou kolegyní a s otázkou, kdo bude letos chytat za Spartu; svět na chvíli vypadal, že je dobře zařízen.
Zanedlouho začal idylku narušovat vytrvalý pocit, že něco není v pořádku, duševní ekvivalent zpočátku téměř neznatelné, ale neodbytně sílící bolesti zubu. Čeština na skřipci tedy zavelela zlenivělým šedým mozkovým buňkám „pozor!“ – a zanedlouho se rozpomněla na inzerát vytištěný na karoserii vozu, jejž o několik minut předtím minula. „Přijmeme pokladní do střediska zpracování hotovosti,“ tvrdil neznámý zaměstnavatel.
Je známo, že dnešní front office manager je včerejší vrátný, že uklízečka je hygienickou pracovnicí se specializací na podlahové krytiny a podobně; co se ale dělá ve středisku zpracování hotovosti? A vůbec, jak se hotovost zpracovává? Lze ji počítat, utratit, padělat, ukrást, opatřit barevnou kapslí proti ukradení, případně vyprat nebo někomu šoupnout – ale středisko každé z uvedených činností již svůj výstižný název má. Nehledě k tomu, že třeba takový padělatel by už musel být skutečně těžká váha, aby potřeboval zvlášť najímat pokladní.
Až pak svitlo. Středisko zpracování hotovosti je – pokladna. Celý příběh se najednou doplnil sám: „Napište, Věruško, že přijmeme pokladní k pokladně. Ne, to zní divně. Napište pokladní do... no, střediska zpracování hotovosti.“ A je to.
