Pražský primátor Pavel Bém pokoří Mount Everest. Jižní cestou, protože tu jednodušší mu v Pekingu zatrhli. Jako první pokořil nejvyšší horu světa před necelými čtyřiceti lety Edmund Hillary, tehdy ještě ne „sir“. Každou chvíli se stane, že ten či onen člověk pokoří, zlomí, překoná, udolá nebo jinak znectí nějaký přírodní úkaz. Reinhold Messner toho za život pokořil nepočítaně. František Venclovský zdolal kanál La Manche (nebo Lamanšský průliv či Anglický kanál – podle toho, jaké lingvisticko-geograficko-politické sympatie chováte).
Původ té terminologie je zjevný: stejně jako horolezec přemůže horu, porazí národní hokejové mužstvo tým Ruska; dobře, nebývá to často, ale hezky se to poslouchá nebo alespoň píše. Nezlobte se na Češtinu na skřipci, ale je to pitomost. Hokejisté dají Rusům čtyři góly (zaplať za ně Bůh) a sami dostanou jeden jediný; je to skvělé a obdivuhodné. Sbornaja komanda, ponížena a zdrcena, odtáhne s dlouhým nosem. To je pěkné a logické. Až Sparta znovu porazí Slavii, budou první nadšeni právě tím, čím druzí budou trpět.
Vyleze-li však ten či onen mazaný chlapík na sebevyšší horu, koho porazil? Pokud mu přiřkneme velkou dávku soutěživosti, budou to jeho kolegovérivalové, jimž se to povedlo pomaleji, s pomocí Šerpů či kyslíku navíc, po složitější trase a tak dále. Myslí si ale někdo skutečně, že Mount Everest bude do hloubi své horské duše uražen tím, že se po něm chvíli mrcasil místopředseda ODS? Je pro kus moře stejně ponižující nicotný plavec jako pro ruského hokejového brankáře puky, jež musí vybírat ze sítě po střelách českých reků? Kdyby tomu tak skutečně bylo, nedošel by svého cíle Venclovský, Hillary ani Bém. Říkáme-li opak, nejspíš lžeme. Nebo jsme obrovsky namyšlení.
Autor: Daniel Deyl
