Ale kdež, jakýpak pořádek. Když mluví Francouz, rozumíte mu, pane Hucku? Proč tedy Francouz nemluví jako člověk? Zhruba tak argumentoval – trochu ve stylu některých divočejších členů administrativy dnešního prezidenta George Bushe – Jim, černý sluha v jednom z románů Marka Twaina. My Evropané, tolik hrdí na své vzdělání a přehled, máme sklon uvažovat podobně.
Pracovní povinnost zavedla minulý týden Češtinu na skřipci do Hamburku – pročež to, co skutečně na skřipci trpělo, byla němčina. Snaha vyslovit slova typu Hochwasserschutzanlage (neptejte se, proč zrovna tohle) vyvolávala na tvářích místních v nejlepším případě nechápavé rozpaky; v horším případě působil oslovený dojmem, že už už napřáhne pravici a také se představí.
O jistou satisfakci se postaralo televizní sledování hrdé fotbalové výhry českých náhradníků nad náhradníky německými; nehrál sice Rózičky, jak Němci kdysi titulovali Tomáše Rosického, zato Šionko a Kalášek byli při tom. Rusové Žirkov a Koržakov se zase v jiném zápase proměnili v Zirkova a Korzakova – ačkoli jejich přepis uvádí nápovědné „h“, na rozdíl od Sionka a Galáska. (Němec by se ovšem u české či ruské televize jistě také divil.)
Ale – je to tak zlé? Angličané se s tím nepářou vůbec a jezdí přes Anglický kanál na čemzilájziz, zatímco Francouz jim oplatí návštěvu přes La Manche v parku senžamé, jakkoli Pařížan zná Champs–Elysées a Londýňan St. James Park. Koneckonců, v Británii to mají do jisté míry institucionalizované: budou-li psát jméno Němce Müllera, napíšou jej právě tak; Čech téhož jména o přehlásku již přijde, protože (alespoň podle uznávaného návodu týdeníku The Economist) je třeba respektovat pouze bláznivé nápady pravopisu španělského, německého a francouzského, zbytek má smůlu. Dobrý den, Džime.
Autor: -dan-
