Poslyšte, tady už přestává všechna legrace. Celá země se dává po desetiletích nějak dohromady (ať už to tak vypadá nebo ne), jsme členy Severoatlantické aliance i Evropské unie a navíc olympijskými vítězi v hokeji - ale abychom si zavedli nějaký slušný řád do příběhů, jež tak vehementně formují mravní vědomí našich ratolestí, nadějí národa, o to již nedbáme.
Řeč je samozřejmě o pohádkách, v nichž dostává prostor nesnesitelně mnoho stereotypů, předsudků a vůbec nepěkností. Vezměme jen křiklavě nekorektní jména jejich četných hrdinů.
Všichni známe sérii pohádek o Makové panence. Ať Češtině na skřipci někdo laskavě vysvětlí, jak je možné, že ten slušný a laskavý motýl se jmenuje hebrejsky Emanuel, zatímco onen bezcharakterní nájezdník je arabský Ibrahím? Což to není projev islamofobie, či dokonce přitakání světovému sionismu?
Zcela odsouzeníhodný je Rákosníček. Propříště by se měl dotyčný obyvatel rybníku Brčálník jmenovat správně Liu Sin-tchao, či co má ve skřítkovském průkazu vlastně napsáno. Jindy dochází ke zjevnému střetu zájmů, jako když myší sameček musí sdílet křestní jméno Michael s kocourem. Že se jeden rozhodl pro Mickeyho a druhý pro Mikeše, na věci nic nemění. Nebo Mravenec Ferdinand. Proč nosí takový pokrokový český jedinec jméno mrtvého šlechtice, nota bene rakouského?
Nejhůře však dopadly ženy. Často jsou uváděny pouze domáckou podobou svého jména - paní Marii Rumcajsovou známe jen jako Manku - nebo jménem, jež neprojde žádnou matrikou, pročež nemáme Popelky Hrůzové a Sněhurky Kurandové. Jindy jsou popsány pouze funkčně se zřetelným nádechem sociálního vyloučení (rybářova žena), ageismu (čarodějnice v perníkové chaloupce) nebo dokonce sexismu (malá mořská víla, považme!).
Povídám, tohle už musí jednou přestat.
