Nejoblíbenějšími českými křestními jmény roku 2006 jsou Jakub a Tereza, tvrdí Český statistický úřad (v citaci Lidových novin z minulého týdne). Co na tom, řeknete si, jsou to pěkná jména jako kdekterá jiná.
Ale kde. Nad jmény novorozeňat bdí matriční zákon 301/2000 Sb. - a není to zákon ledajaký. Kdo si myslí, že co není zakázáno, je povoleno, narazí. Zákon má k dispozici seznam slov, jež lze jako křestní jména do matriky zapsat; nesmí to být zdrobnělina (Maruška), domácké jméno (Pepík), jméno obecné (Stůl), ale ani označení dnů (kdo by chtěl vychovávat Pátka, má smůlu). „Naše společnost tím chrání občánky před nevhodnými nápady rodičů,“ podává zdůvodnění soudní znalkyně v oboru Miloslava Knappová, jako by děti (ve stalinském žargonu „občánky“) vychovávali poslanci, a ne rodiče.
Paní MK sestrojila sadu pravidel, podle nichž se mají lidé při výběru jména řídit. Když je například dlouhé příjmení, má být křestní jméno krátké a naopak. Hned je nám jasněji: pan Buonarotti si uřízl ostudu, když pojmenoval synka Michelangelo, naopak rodina Bushů chybuje jménem George.
Poslední hláska prvního a první hláska druhého jména se nemají shodovat; Theodore Roosevelt má smůlu, stejně jako všichni Rusové postižení příjmením začínajícím na „Č“. (Zákon dokonce praví, že jméno se musí shodovat s pohlavím dítěte; spisovatel Evelyn Waugh měl štěstí, že žil v Anglii.) „Jazykově se nedoporučuje“, aby se jméno s příjmením rýmovalo: laureát Nobelovy ceny Melvin Calvin ať se jde zahrabat nebo alespoň přejmenovat.
Kdyby existoval mechanismus, jímž by se naopak lidé mohli chránit před nevhodnými nápady poslanců a různých znalců (Čeština na skřipci si představuje nejspíš nějaký sprej), život by snad nebyl dokonalý; o kus snesitelnější však jistě.
