Kolegyně Češtiny na skřipci, charakteristická kombinací lingvistické zvídavosti a nekonečné touhy po provokaci, přišla minulý týden se záludnou otázkou: mohou dvojčata trojčit? Po faktické stránce není o čem diskutovat; všem autorům/ majitelům/ krotitelům dvojčat je dobře známo, že řečené bytosti se nevěnují takřka ničemu jinému než trojčení. A v tom je příslovečný háček: proč zrovna trojčení? Cožpak dvojčení nestačí? (Každý rodič odpřisáhne, že stačí bohatě.)
„Vyváděti, ‚blázniti‘ (lid. a hovor.),“ poučí nás slovník o významu zmíněného slova. To nás ovšem o mnoho dál nepřivádí. Když dvojčata trojčí, znamená to, že vyvádějí a blázní, jako by byla ve skutečnosti tři? Nebo se naopak dožadují rozšíření svých řad a nepřímo vyzývají rodiče k činu?
Kromě toho není jasné, čím je vyvádění a bláznění ve třech řádově odlišné od téhož, řekněme, v šesti či čtrnácti. Je to snad tím, že tres faciunt collegium, nebo to má nějakou záhadnou souvislost s basketbalovou střelbou z více než šestiapůlmetrové či sedmiapůlmetrové dálky (podle toho, jestli hrajete v Evropě nebo v Americe)? Či snad je trojčení odvozeno od ruské trojky, nebo dokonce od zvyku bůhvíproč připisovaného Švédům - pročež se mu říká francouzsky ménage a` trois?
Etymologický slovník nabízí podstatně poklidnější, ale svým způsobem také napínavé vysvětlení: „třeštit (u Prahy), vésti si zbrkle“. Kdyby patrně někdo třeštil poblíž Uherského Hradiště, ani zdaleka by netrojčil; inu, budiž. Skutečnou pomoc poskytuje slovník až nakonec: polsky dialekticky znamená troić się „míti zmatek v hlavě“. Což je přesně to, co se člověku stane, když se snaží přijít na to, proč je trojčit takové slovo, a ne jiné.
Autor: -dan-
