Vladimir, Vladimír...?

Proč mluvíme o královně Alžbětě, a ne kvíně Elizabetě, kdežto na druhé straně říkáme princ Charles, nikoli kníže Karel? (Aby se snad následník trůnu nepletl s českým ministrem zahraničí?) Jedno vysvětlení je nasnadě: Alžbětu jsme poznali v době, kdy ještě bylo běžné jména překládat. Syna však povila ve chvíli, kdy už jsme si je uvykli přebírat v původním znění. Jak to funguje u šlechtických titulů, když máme pohádky přecpané princátky a knížepány najednou, je druhá věc.
   
To je vysvětlení sice funkční, ale zřejmě moc jednoduché. Jak si jinak vyložit příslovečně železnou pravidelnost, s níž se česká média neshodnou na pravopisu ruského jména Vladimir? Jedni jsou pro krátkou variantu (podle logiky fonetického přepisu jmen z jazyků nepsaných latinkou), druzí sází na počeštěnou verzi s dlouhým „í“.
 
Čeština na skřipci zde hrdě nese prapor originalismu. Proč? 1) Vladimír Dlouhý. To je jasné: dlouhé prsty, dlouhé peníze, o příjmení nemluvě = dlouhá varianta. (Herec téhož jména promine.) 2) Vladimír Iljič. To bolševik prosazoval dlouhou variantu; jednak z důvodů historických, o nichž byla řeč v souvislosti s Elizabetou a Karlem, jednak proto, aby vytvořili dojem česko-ruské blízkosti. O dubisko se opřít a takové věci. Dnešní zastánci dlouhé varianty se tak vystavují nařčení z kryptorusofilie (a ptáte--li se, mnoho horších nařčení neexistuje).
   
3) Paní Markéta Doškářová. Neznáte? Čeština na skřipci taky ne. Zato zná lady (Margaret) Thatcherovou, což není špatné. 4) Vladim?r Putin. Co se ruského prezidenta týče, bude na vyřešení sporu o jeho křestní jméno ještě podstatně více času, než by bylo zdrávo.