Vybřežte smýcení!

Některá slova česky znamenají zhruba tolik, co člověku napovídá už to, jak znějí (já vím, Ludwig von Wittgenstein by mi teď vynadal, ale to se nedá nic dělat). Víme-li například, co znamená sláma, ke slaměnkám či slamníku již vede cesta víceméně přímočará. Jiná slova – a je jich pohříchu ještě víc – mají vztahy ošemetnější, například ráno a poranění, hořkost a hořák, říše a oříšek, opičák a – však vy dobře víte co.

A pak existují slova, na něž je jedinou racionální reakcí pokleslá čelist. Laskavá čtenářka nedávno upozornila Češtinu na skřipci na existenci dvou výrazů, které čelist zrovna vyvracejí z kloubů. První z nich je „smýcení dřevní hmoty“. A skutečně; trocha hledání přinesla informace, že „byla projednána nabídka na smýcení lípy v Hoděšovicích“ před stavením pana toho a toho; že vznikla „nutnost smýcení 45 ks topolů podél toku Cidliny“, což zní dokonce jako svého druhu vládní převrat; že „neoprávněné těžby spočívají ve smýcení lesního porostu nebo závažném proředění“ a tak dále.

Čeština na skřipci z výše uvedeného dovozuje, že smýcení znamená ve skutečnosti pokácení a že smýcení dřevní hmoty není nic jiného než pokácení stromu (nebo stromů, podle nárůstu objemu dřevní hmoty ke smýcení určené).

Ještě lepší je druhý příspěvek řečené laskavé čtenářky, jímž je „vybřežení potoka“. To je, panečku, jinší kalibr. „Tak nám vybřežili potok, paní Müllerová,“ dalo by se říci; mohlo by to znamenat, že někdo tomu potoku stanovil nové břehy nebo že způsobil jeho rozvodnění; nebo se potok rázně vybřežil vůči nespravedlivému smýcení, anebo je to dílo polskoamerického politologa Zbigniewa Brzezinského. A to ani nechceme rozebírat, co by se dělo, kdyby se naopak potok vbřežil. Hrůza pomyslet.

Autor: -dan-