Záhada

Když jde o pranýřování, má Čeština na skřipci po ruce kamení vždycky dost, ale na tom nesejde; někdy stačí se divit. Následující řádky nenapřahují paži k úderu, nýbrž kroutí hlavou nad záhadou, jež má málo sobě rovných.
   
Když chceme popsat něco důvěrně známého, obvykle si neděláme problém z toho, že Angličan řekne „hammer“ tam, kde my máme „kladivo“. Když to nejde, potřebné slovo převezmeme: neříkáme, že Skotové vaří „pšeničnici“, nýbrž použijeme výraz – velmi prima výraz, ptáte-li se – whisky.
   
Funguje to tak u všeho, na co si vzpomenete, kromě jednoho: zákonodárných shromáždění. V Česku máme parlament (k čemu je dobrý, je druhá věc), stejně jako ve Francii a v Anglii. Už v Irsku však dotyční chodí jednat do Dáilu, v Polsku do Sejmu, v Izraeli do Knessetu a v Rusku rozkazuje báťuška Státní dumě.
   
Odtud se bere podiv Češtiny na skřipci: proč, když parlamenty fungují všude na světě zhruba podobně, se musíme (povzdech směřuje především na adresu novinářů) právě u nich držet jejich pojmenování v původních jazycích? Je zjevné, proč Eskymák umí říct „sníh“ čtyřmi sty či kolika způsoby; rozdíl mezi jedním a druhým typem sněhu pro něho má význam, jejž je třeba odlišit. Mezi jedním a druhým parlamentem (hezké české slovo samo o sobě) však takový rozdíl neexistuje.
   
Ano, parlament může v různých politických systémech hrát různou roli. Tudy však dělící čára zjevně nevede: například čeští a francouzští poslanci se scházejí v institucích zcela rozdílného charakteru, přesto jim oběma říkáme „parlament“. Proč tedy píšeme o německém Bundestagu, japonském Dietu a švédském Riksdagu, když ti lidé tam činí asi tak totéž, co by činili v každém jiném parlamentu? Jediným dobrým důvodem podle Češtiny na skřipci je, že autoři takových vět chtějí být zajímaví. Nejsou.