Nezlobte se, ale na způsobu, jímž čeština vychází s pohybem, něco nesedí. Když někomu řeknete „už jdu/běžím/letím/padám“, znamená to ve všech verzích zhruba totéž, snad jen s odchylkami v rychlosti. Potud dobrá. Když však například u zkoušky nevyjdete s profesorem, vystavujete se riziku, že s vámi vyběhne, takže od zkoušky vyletíte; to ovšem vůbec neznamená, že jste na výletě.
Ve snaze najít v tomhle zmatku nějaký slušný řád si člověk snadno naběhne; někdy ho i napadne, že vyloženě naletěl. Když má někdo častý pozdní příchod na pracoviště, mohou si o něm kolegové myslet, že je pěkný případ (Čeština na skřipci zde ví, o čem mluví), ale když příliš uspěchá vyprávění příběhu, nelze o něm jen tak říci, že vypověděl přílet. Pes se může napřed zaběhnout (přičemž ale nenosí ceduli „v záběhu“) a potom zajít, nikoli obráceně, jak by bylo logické. Zběh není na půli cesty mezi schodem a sletem a letušky rozhodně netvoří spojovací článek mezi běhnami a padavkami.
Někdy však přece jen nápověda existuje. Víme například, že když se místo zmíněných sletů začnou konat sjezdy, slova schodek a úpadek nejsou daleko.
Co však mají společného Chodov, Letňany, Záběhlice a Padova? A když jsme u Záběhlic: kdyby byly pomalejší, byly by Záchodnicemi, a naopak větší rychlost by z nich udělala Záletnice? To by byl úlet, který bychom si nemohli nechat ujít. Jaká posloupnost k sobě váže ležák, chodník, běhák či leták a padák? Je snad František Běhounek rychlejší příbuzný Michaila Chodorkovského? A co by si teprve pomysleli Východočeši, kdyby někdo měl náběh dělat nálety na Náchod? To by byl divný nápad. A pak se divte, že cizinci češtinu nemohou vystát.
