Bývalá pěvecká hvězda Iveta Bartošová, v posledních letech žena na samém dně, plnila snad celé jedno desetiletí stránky bulvárních novin, časopisů. Spatřit jsme ji mohli i hlavním vysílacím čase v různých televizních stanicích.
Dennodenně tato média přinášela pikantní informace o jejím zdravotním stavu, o závislosti na lécích či alkoholu a kuriozity z jejího milostného života. A ze smrti Bartošové budou těžit ještě několik měsíců (možná i let); zítřejší prodeje budou jistě rekordní, ostatně již dnes televize mění program, aby osobnost Bartošové připomněly. (Pieta by byla jistě namístě, nebýt určité "drobnosti".)
Není tomu tak dlouho, co šéfredaktor eXtra.cz Pavel Novotný na otázku položenou ve smyslu nehrozí-li, že jednou Bartošovou bulvární média (kam samozřejmě patří i tyto určité televize) doopravdy zabijí, odpověděl: "Samozřejmě, my ji skutečně zabijeme."
Jako jediný z českých bulvárních žurnalistů Novotný otevřeně, bez skrupulí, byť drasticky, přiznal to, co každý ví: že bulvární tisk na Bartošové dlouhá léta parazitoval; stala se jeho ikonou. V interview pro slovenský portál SME.sk, kde se o praktikách bulváru rozpovídal, sice zpěvačku lidsky politoval, nicméně současně vysvětlil, že poptávka je po Bartošové neskutečná, takovýmito slovy: "Články o ní si otvírají i lidé, kteří bulvár nečtou. Pak jdou hranice stranou a budeme na ní parazitovat až do konce a ještě půl roku po něm. Je to tvrdé a morálně špatné, ale tak to je." Tím Novotný explicitně pojmenoval principiální smysl bulváru: vydělat a je jedno na čem (když v tom jsou emoce). Zároveň se vyvinil: společnost si to přece žádá. Od toho jsme tady.
Nutno však dodat, že na Bartošové parazitovalo i její okolí; na její jistě nechtěné "slávě" se opravdu rádo přiživovalo: ať už šlo o různé muže, rádoby milence, či o hospodyně, jež vydaly knihy z jejího soukromí, nebo o konkurenty ze showbyznysu. Stačí připomenout slova jiné "hvězdy", respektive uvést konkrétní příklad bulvárního titulku: "Agáta Hanychová se tvrdě opřela do Ivety Bartošové: Už tu feťačku konečně někdo zastřelte."
Zásadní problémy jsou však v případě Ivety Bartošové dva: zaprvé byla vážně psychicky nemocná a české sdělovací prostředky tuto hranici absolutně nerespektovaly, přičemž sama Bartošová z této své "popularity" asi v posledních letech nic neměla; a zadruhé lze shledat průšvih ve skutečnosti, že již žádná hranice neexistuje, což ale není chybou bulvárních novinářů.
Jako kdybychom se opět octli v pozdním období římské říše, kdy úsloví panem et circenses neboli "chléb a hry" bylo synonymem pro účelové získávání přízně prostého lidu. Na sebevraždu Bartošové (pokud ji doopravdy spáchala a nedošlo-li k její smrti za jiných okolností) čekala ve své podstatě zřejmě skutečně i sama česká společnost. Proč by asi lidé jinak tento typ "zpravodajství" tolik vyhledávali? Snad proto, že milují skandály? Ale kdeže. Důvod je prostý: protože si zamilovali reality show, kde není většího štěstí, než se dozvědět, že je na tom někdo ještě hůř než my sami. A nejlépe jde-li o někoho, kdo kdysi vyčníval a zažil úspěch, ať už v jakémkoli oboru. Jde jen o to, se bavit. A každá reality show musí přece nějak skončit.
Za smrt Bartošové, jejíž jméno mělo z pohledu marketingu určitých vydavatelství stamilionovou hodnotu, může jak choroba, tak svým dílem trochu i celá česká společnost. Nejen zpěvaččini nejbližší, kteří evidentně v období její dlouhé nemoci adekvátně nezasáhli. Nejen bulvár.
Ten přitom jako by o konci Bartošové a nezaručenosti její další existence věděl dlouho dopředu, a proto již delší čas uměle vytváří další své ikony, jejichž příběhy může česká veřejnost již dnes v dalších virtuálních reality show dychtivě hltat. Ty všemožné Ornelly a jiné prsatice, které však na rozdíl od Bartošové nikdy ničeho v žádném odvětví lidské činnosti (a je jedno, že šlo v tomto případě o pouhou pop-music) ve skutečnosti nedosáhly.
