Od udělení Nobelovy ceny za písemnictví Jaroslavu Seifertovi uplynulo třicet let. Kolik asi roků nás dělí od dalšího stockholmského lauru? Už se druhý český literát, jemuž se dostane této pocty, narodil? Ale to je teď vedlejší. Důležité je, že vznikla užitečná čítanka, jež Seifertův význam připomíná.
Jmenuje se Čtení o Jaroslavu Seifertovi (s podtitulem Hledání proměn autorovy poetiky, což je maličko neobratné, žádné proměny autorovy poetiky přece nikdo nehledal a nehledá, spíše se seifertovští badatelé snažili je pojmenovat, interpretovat, lepší by byl podtitul Proměny autorovy poetiky očima literárních kritiků) a sestavil ji Jiří Flaišman (38), opatřiv ji krátkým úvodem a bibliografií Seifertovou i seifertovskou (obě jsou výběrové, škoda).
Svazeček o 160 stranách vydal Institut pro studium literatury, shodou okolností současně s neméně užitečným Čtením o Jaroslavu Haškovi, sestaveným Lubošem Merhautem. Jak známo, Seifert a Hašek k sobě měli blízko v roce 1921, míněno doslova, bydleli na pražském Žižkově přes ulici, hleděli si do oken, první psal prvotinu, Město v slzách, a druhý epilog, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, věděli jeden o druhém, avšak netušili, že mladší se dožije nejvýznamnějšího světového ocenění za literaturu a starší se proslaví v zahraničí jako nikdo jiný z českých spisovatelů.
Čtení o Jaroslavu Seifertovi, praktická pomůcka pro učitele, zvídavější studenty a samozřejmě pro všechny čtenáře, kteří se stále vracejí k Seifertově poezii i próze (nebo ji teprve objeví, těm lze zážitek setkání leda závidět), vyšlo poněkud předčasně, i tak arciť zaplaťpámbu za ně. Jeho vydání mělo počkat do chvíle (věřme, že není příliš vzdálená), kdy nakladatelství Akropolis přijde s posledním svazkem souhrnného Díla Jaroslava Seiferta; zatím je na světě třináct knih, o posledním přírůstku tu byla řeč 8. srpna t. r. (viz http://www.tyden.cz/rubriky/nazory/glosar/seifert-v-zentouru-dennodennosti_314851.html#.VGIGzjgtDcs), výše zmíněná Flaišmanova bibliografie jich eviduje jen dvanáct, spisy běží už čtrnáctým rokem, pohříchu poněkud konfuzně, editoři ohlašovali na chlopni přebalu tu patnáct svazků, tu sedmnáct, s korespondencí, bez ní, teď to vypadá na šestnáct svazků bez dopisů; zdá se, že zkušený Jiří Brabec na začátku nevěděl přesně, do čeho se to vlastně pouští.
Ale zpátky ke Čtení. Pan Flaišman ví, čím jeho antologie být "nemůže a ani nechce" ("nahradit kýženou novou monografii"), oč "neusiluje" ("stát se pomůckou úzkému kruhu odborníků") a jakou "nemá ambici" ("suplovat soubor reprezentující dějiny recepce Seifertova díla"), současně je si jist: "klade si za cíl zejména oslovit širší čtenářské vrstvy". Ale ano, pokud tu ještě nějaké "širší čtenářské vrstvy" jsou. -546497360e6e0_275x213.jpeg "Jaroslav Seifert na archivním snímku z roku 1984.")
Výběr seifertovských textů dopadl vcelku dobře, v záplavě studií se pan Flaišman neutopil. Hle, o básníkovi tu promlouvají S. K. Neumann, František Götz, Ferdinand Peroutka, F. X. Šalda, Bedřich Václavek, A. M. Píša, pozapomenutý Bohumil Polan, Václav Černý i A. M. Píša, z posrpnového exilu Josef Škvorecký a Antonín Brousek, z žijících kritiků dva: Jiří Opelík (jenž si jako první všiml, že Vějíř Boženy Němcové, Světlem oděná, Kamenný most a Píseň o Viktorce tvoří tetraptych) a Jiří Brabec. Chybí Ivan Skála; jeho neuvěřitelná podlost, perfidní kritika-zatykač Cizí hlas z roku 1950, měla tu být jako připomínka komunistické ničemnosti.
Editor svou energii asi vyčerpal na to, že napsal medailonky zařazených autorů, jejich texty nekomentuje, eventuální omyly nenapravuje. Škvorecký třeba utrousil o známém protestu sedmi spisovatelů proti Gottwaldovu vedení KSČ v roce 1929 nepřesně: "Pět z nich se brzo nato dalo rovněž zbolševizovat", pravda je trochu jiná, avšak pan Flaišman k tomu nic. Škvorecký cituje Seiferta promlouvajícího na II. sjezdu Svazu čs. spisovatelů (1956), prý: "Jestliže o pravdě mlčí obyčejný člověk, je to možná taktický manévr. Ale když mlčí básník, pak lže..." Ve skutečnosti Seifert řekl: "Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže." Pan Flaišman zase nic, ani lektorku rukopisu to neuhodilo do očí. Něco nefunguje.
Odpovězme na titulní otázku. Co dnes dlužíme Jaroslavu Seifertovi? Dokončené spisy. Pečlivou edici korespondence. A solidní monografii. Žižkovská radnice si myslí, že také pomník. Už se na něm pracuje, "širší čtenářské vrstvy" se dokonce z místních novin dověděly, že má stát u tramvajové zastávky Lipanská v parčíčku jako dlaň, jistě nejmenším ze všech žižkovských. Docela důvtipná volba.
