Co o nás píší Rusové

Odpověď na titulní slova, učiníme-li z nich otázku, jistě dobře znají čeští rusisté, možná i emeritní kosmonaut, t. č. český velvyslanec v Sovět..., pardon, v Rusku. Ten snad pravidelně dostává "svodky"; zaměstnanci naší ambasády pro potřeby úřadu, potažmo ministerstva zahraničních věcí, doufejme, ruský tisk, ruská média takříkajíc monitorují.

Představu, jak asi ruský tisk informuje své čtenáře o českých reáliích, si však může udělat i člověk, který si ruské noviny nekupuje a stránky ruského internetu nenavštěvuje. V Praze totiž Rusové vydávají šestnáctistránkový týdeník zvaný, přeložíme-li si jeho titul do češtiny, Pražský telegraf. Jeho cena je dvacet korun a uváděný náklad činí čtyři tisíce kusů. Všechny výtisky se však na trhu neuplatní, a tak místo do stoupy jde remitenda gratis k lidem, kteří si ze stojanů umístěných na veřejných místech (třeba před vchodem do metra pod náměstím Republiky) mohou časopis vzít. Například č. 38 (279) s datem 18. září 2014.

Periodikum, jak řečeno, je ruské, česky se v něm tisknou leda názvy firem, takže vznikají někdy docela komické hybridy (příkladem budiž poměrně výrazný titulek "Agrostroj Pelhřimov нацелился на Воронеж"). Vydavatelem listu není podle tiráže Kreml, respektive ruská ambasáda v Praze, nýbrž soukromá osoba, současně šéfredaktorka: Natálie Sudlenkovová (v českém tisku se její příjmení přepisuje též jako Sudlianková, v tiráži Pražského telegrafu čteme, málo platné, Наталья Судленкова).

A o čem že Pražský telegraf píše? O věcech česko-ruských, rusko-českých, o tom, co může zajímat v Česku žijící ruskou minoritu, eventuálně Rusy na Rusi, pokud mají z nějakého důvodu interes o - jak rádi píší naši žurnalisté - českou kotlinu.

Úvodní článek uvedeného čísla má titulek Toржество здравого смысла a referuje o tom, že Poslanecká sněmovna se odmítla na rusko-ukrajinskou válku dívat očima Evropské unie, nenazvala Rusko agresorem. Jmenovitě jsou uvedeni (a implicitně pochváleni) i čeští europoslanci, kteří v Evropském parlamentu hájili ruské zájmy = hlasovali proti asociační smlouvě EU s Ukrajinou: Петр Мах, Мирослав Рансдорф, Катержина Конечна, Йиpжи Маштaлкa и Ян Keллep; ten posledně jmenovaný, moravský profesor sociologie a předlistopadový člen KSČ, chtěl "hrát v Evropě", alespoň to hlásal na svých předvolebních billboardech, "1. ligu", nu, to si asi popletl dresy. V článku se také mihne "izvestnaja pisatělnica" Lenka Procházková. Vida, pro koho jsou její aktivity hodné pozornosti.

Další obsah už příliš závažný není, rozhovor s pražským restauratérem Pavlem Puškinem, jehož pradědeček byl prý vnukem Puškinova bratra, je zajímavý leda snad tím příbuzenským vztahem, a vlastně ani jím ne, informace, že roku 1999 se mělo v Paříži uskutečnit setkání všech potomků slavného básníka, avšak nakonec z toho nic nebylo, je už docela zbytečná.

Článek o T. G. Masarykovi by mohl být podnětný, kdyby byl pravdivý. Fakta jsou zde opentlena několika hloupostmi, třeba: Masaryk "dlouho žil a pracoval v USA". Nebo: zemřel "na svém zámku v Lánech". Pane Achsanove, v USA několikrát pobýval, avšak "dlouho žil a pracoval"? To si ho pletete se Solženicynem. A v Lánech zemřel, máte pravdu, jeho zámek to však věru nebyl. Proč si to autor nezjistil? K čemu je takové psaní?

Za přečtení určitě stojí rubrika nazvaná - zase nikoli azbukou - INZERÁT. Na dvou stránkách se dozvíme víc než na zbývajících patnácti. Jakou práci tady Rusové nabízejí, jakou hledají atd. Velmi poučné!

A na závěr anekdoty. Třeba o tom, jak k odvodu přijde branec. Lampasák učiní nabídku: Tak co, dva tisíce dolarů, nebo vojna? Mládenec ukáže kameru: Modrou knížku, nebo na YouTube? Hahaha. Inu, jak se psalo (na billboardu, ale tehdy se tomu tak neříkalo, tedy na plechové tabuli) za poslední okupace u jedněch sovětských kasáren v Sudetech: Kto s těchnikoj družit, tomu ona věrno služit!