Očima Martina Hekrdly
Co si lidé pamatují

Pro mnohé je šokem fakt, že dnes - podle agentury STEM - nejvíce Čechů za posledních 20 let vnímá minulý "komunistický režim" jako lepší nežli ten současný. Uvozovky jsou namístě, protože ne ve všech zemích sovětského bloku vládly komunistické strany podle jména, s přívlastkem, k jehož odstranění je tak často vyzývána současná KSČM; po Maďarské straně pracujících anebo Polské sjednocené dělnické straně nežádal atribut "komunistická" ani Stalin. Samy se tyto režimy nazývaly "lidovými demokraciemi", po roce 1968 pak "reálnými socialismy" - evidentně proto, aby se odlišily od Pražského jara, od československého pokusu o "socialismus s lidskou tváří". Nálepka není obsah.

Všechny ty "vlády jedné strany" navíc odsunovaly projekt komunismu do stále vzdálenější budoucnosti, na kterou nakonec kolovala jen spousta vtipů. Jeden z nich líčil plénum, na němž se nejmocnější soudruh nad nepřístojným chováním mládeže pozastavoval natolik nudně, že jeden ze starších soudruhů v sále usnul. Zatímco spal, přešla řeč k roztočeným kolům výroby, k rachotu pětiletek a pádivému růstu HDP. A lídr Nejvyšší za bouchání do stolu ukončil projev tuřím hlasem: "Soudruzi, já vám garantuji, že ještě tato generace bude žít v komunismu!" - "Dobře jim tak, chuligánům!" zvolal hlukem probuzený spáč.

Člověk hoří

Těch 32 procent našich spoluobčanů - každý třetí Čech pokládá minulý režim za lepší - si zdaleka nevzpomíná jen na to, že bylo tenkrát také veselo. Lidé si prostě pamatují, co většinou zcela uniká časopisu Paměť a dějiny, který vydává ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů, jenž se měl původně jmenovat Ústav paměti národa), a co naopak bere na vědomí čtvrtletník Soudobé dějiny, vydávaný Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR: že totiž "komunistické" čtyři dekády nebyly z jednoho kvádru. Že masový teror trval zhruba jednu pětiletku a totalitní diktatura nanejvýš 15 let. Že období "přituhnutí" střídaly časy "tání". A že se zde strhl i jeden světoznámý reformní experiment, proti němuž bylo nutné zmobilizovat tisíce tanků a půlmilionovou armádu. Považme, na nás! A že v tom temnu - mezi nekomunisty i komunisty - existovalo také velmi mnoho víry, naděje, lásky i odvahy.

Rok 1968 nebyl periodou konzumní mládeže, která si chodila na poštu pro "zápaďácké" propriety od bohatého strýčka z Ameriky, ani starých antikomunistů, kteří spílali z oken "bolševikovi" - jak to líčí Jan Hřebejk v populárním filmu Pelíšky (natočeném podle povídek Petra Šabacha Hovno hoří). Tehdy by KSČ vyhrála svobodné volby, kdybychom se je Kremlu pod nosem odvážili uspořádat. A to, co pak hořelo, nebylo hovno, ale Jan Palach. Neexistuje nic tak bytostně protikladného povrchnímu konzumerismu nežli ten lidský "hořící keř".

Jistota vítězí

U hřebejkovské generace jsme zřejmě svědky přenosu hodnot, které zažívala až ona sama v období normalizace, toho formativního času pro myšlení a prožitky oné generační kohorty. Nejen Václav Havel psal o té době již jako o "posttotalitní" a nanejvýš "neostalinské". Kolektivistický exteriér veřejného prostoru (podniků, schůzí, pseudobvoleb a kvazimédií) byl tehdy sklouben s privátními interiéry bytů a chalup, čím dál nadupanějších "zápaďáckými" artefakty. Jeli v tom všichni: řezníci, nomenklaturní aparátčíci, zelináři, veksláci...

Po nějakém komunismu nikdo ani nevzdechl. A přes peripetie marných "souborů opatření", které měly zvýšit ekonomickou efektivitu systému, spělo se k poměrům současným, efektivnějším, v nichž privátní vlastnictví "budiž svato" - a nejen shora trpěno výměnou za mlčení. Od řečí o přestavbě k reálné transformaci. Proto nakonec ten samet, o němž se jako o revoluci skoro už ostýcháme mluvit. Dobyli snad Pařížané zvoněním klíčů Bastilu?

Lidé si ovšem pamatují jevy daleko prostší. Třeba rekreace, dobrou lékařskou péči, závodní stravování. Družstevní byty i velké paneláky, které svého času znamenaly pokrok, vytrhly mnoha mladým rodinám trn z paty a vyrostl v nich nejeden sečtělý disident. Pamatují si vánoční pohodu s jistotou, že za rok budou tytéž svátky naprosto stejné. V naší nejisté době, kterou sociologové nazývají dobou "tekutou", tonoucí se holt stébla chytá. A jistota vítězí.