Oč méně věřím ve svobodné hlasování na sjezdech či kongresech politických stran, o to více jsem přesvědčen, že vedle taktizování tu sehrává nejdůležitější roli intrikaření a přemlouvání delegátů ve stylu něco za něco.
Tudíž si dovolím říct, že na sjezdu strany "přítelkyň a přátel" byli z místopředsednických postů Marie Benešová a Jiří Dienstbier odejiti. Benešová proto, že v prezidentské volbě podporovala Miloše Zemana, a Dienstbier z důvodu, že Zemana nepodporoval (dokonce se proti němu ostře vymezil).
Je to paradox? Na zdánlivě prostou otázku se chce vykřiknout: Samozřejmě! Jako hrom! Ale opak je pravdou.
Stačí si vybavit, jak se stranický šéf Bohuslav Sobotka i místopředseda Lubomír Zaorálek octli na seznamu sedmadvaceti poslanců. Těch, kteří v roce 2003 se Stanislavem Grossem a Vladimírem Špidlou zařídili Zemanův odchod na Vysočinu. Seznam takzvaných karet byl vytvořen na Obvodním výkonném výboru ČSSD Praha 2 pod vedením Václava Daška a za spoluúčasti senátorů sociální demokracie. Ortel zněl: Vedení strany je v rukou těch, co Zemana podrazili, a odpružili tak k moci Václava Klause.
Rebelie před prezidentskou volbou opět sílila. Reakcí Sobotky a jeho nejbližších - Zaorálka a Dienstbiera - byla snaha odpor potlačit, neboť se ho báli. Koncem loňského roku tak vyzvali Benešovou k rezignaci na místopředsednickou funkci. Benešová nakonec na následujícím předsednictvu v napjaté atmosféře (i díky Zdeňku Škromachovi) pozici ustála s tím, že z podpory Zemanovi se bude zpovídat až v Ostravě. Zde už ale pohořela.
A nyní k Dienstbierovi. Ten z delegátů oranžového sjezdu, jenž by si snad ještě dnes vůbec dokázal (či dovolil) vzpomenout, že šlo o oficiálního kandidáta ČSSD na hlavu státu, jistě nezapomněl, co se událo po jeho vyřazení v prvním kole přímé volby.
Předsednictvo strany podpořilo na prezidentskou funkci Zemana - ano, toho Zemana, proti kterému se po celou dobu kampaně vymezovalo a kvůli němuž se chtělo zbavit Benešové. Slovy Sobotky se jednalo o podporu jednomyslnou, pomineme-li ovšem opařeného Dienstbiera; ten proti Zemanovi brojil dál. Dienstbier pak na sjezdu pozici rovněž neobhájil, zatímco socialistům (včetně těch na výše uvedených kartách) kanuly při projevu nové hlavy státu pomalu slzy. Zeman si tak jistě musel vychutnat triumf, hodný jen velkého politika a velkého hráče.
Kam vítr, tak plášť, zní jedno přísloví, dnes se hodící na ČSSD. Zdá se totiž, že v sociální demokracii je výhodné nemít vlastní (pevný) názor, respektive mít názor jen takový, jaký se v tu či onu chvíli právě vyplatí - názor pružný, nejlépe oficiálně odklepnutý. Proto v případě Benešové a Dienstbiera o paradox nešlo. Nesmyslnost paradoxů je totiž pouze iluzorní. V této logice je pád už bývalých místopředsedů smysluplný.
