Daň pro všechny české kameňáky

Kasovní trháky Pupendo, Želary, Tmavomodrý svět, Jedna ruka netleská. Plytký hit pro teenagery režiséra Karla Janáka Snowborďáci. Nepříliš úspěšný comeback Marie Poledňákové Jak se krotí krokodýli. Non plus ultras, rozpačitý pokus Jakuba Sluky o sondu do světa českých hooligans. Gynekologický výbuch Juraje Jakubiska Post coitum. Co spojuje tyto filmy? V posledních několika letech dostali jejich producenti milionové sumy od Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie.

V pramálo racionální debatě o osudu českého filmu je toto připomenutí důležité. Z tolik diskutovaného fondu totiž nejdou peníze přednostně na modernizaci venkovských biografů, nákup techniky pro artkina či podporu menšinových festivalů. Ani z něj netěží zdaleka jen zajímavé a umělecky hodnotné kusy typu Otesánka Jana Švankmajera nebo Manželských etud Heleny Třeštíkové. Mnohdy jde o projekty ryze komerční, které se hravě zaplatí i bez dotace. Často pak dokonce o filmové průšvihy, díla bez vyšších ambicí, prvoplánové morality, bezradné dramaturgie, nenápadité režie, fádní náměty. Skoro překvapuje, že u radních ve fondu neuspěl také Zdeněk Troška se svou sérií Kameňáků.

Aby bylo možné dotovat ještě více podobných skvostů, navrhlo před časem ministerstvo kultury pod tlakem vlivné filmařské lobby zákon, který měl jeden jediný cíl: zmnohonásobit balík peněz, které fond každoročně ne zrovna průhledným způsobem rozděluje mezi filmaře. Zákon smetl prezident a nakonec i sněmovna. Nato kumštýři vystoupali na barikády, hovoří o vraždě českého filmu a stahují svá díla z festivalů. V situaci, kdy filmový průmysl je dnes relativně standardním podnikatelským odvětvím, připomínají pekaře, který usedl v pekárně na nůši housek a odmítá je prodat.

Odmítnutý zákon je skutečně pozoruhodný. Málokdy se povede na několik stran papíru navršit takovou horu nesmyslů. Pomiňme do očí bijící pitomosti, jako že veřejné peníze mají přednostně dostávat filmy, v nichž se „projevuje evropská identita“. Spíše jde o logiku celého zákona. Zatím fond získával peníze z korunových příplatků v ceně každé vstupenky do kina. Nově to mělo být nejen určité procento z každého lístku, ale platit měli také distributoři filmů, prodejny či půjčovny videokazet a DVD a také všechny televize, bez ohledu na to, že třeba hudební nebo teleshoppingová televize nikdy neodvysílá jediný film. Je to stejný princip, jako kdyby zákon náhodně vyjmenoval sto občanů, kteří budou vedle svých řádných daní ještě povinně dotovat Českou filharmonii.

Zákon otevřel i obecnější otázky. Má vůbec stát z veřejných peněz takto široce přispívat filmovému průmyslu? A pokud už ano, proč se to má dít formou zvláštní daně, vybírané od nahodile zvolených obětí a distribuované přes speciální a neprůhledný fond? A v čem je kinematografie tak výjimečná, že v jiných oborech umění žádná zvláštní daň ani fond neexistují? Mají filmaři jen schopnější lobby?

Filmový fond je relikt z počátku devadesátých let, kdy vznikl jako úlitba pro ty, kteří by jinak těžko strávili odstátnění československé kinematografie. Někteří (včetně zesnulého ministra kultury Pavla Dostála i jeho pokračovatele Vítězslava Jandáka) se s tím ostatně nesmířili nikdy. Navždy budou nostalgicky vzpomínat na zlatá léta šedesátá, kdy se ochablý bolševik na čas přestal plést filmařům do toho, co dělají se štědrými dotacemi. Ovšem představa, že i bezmála dvacet let po převratu existuje státní film, je stejně děsivá, jako kdyby vycházely pouze státní noviny a časopisy. Zamítnutý zákon, po němž filmaři tak teskní, byl malým nakročením k tomuto stavu.