Daniel Deyl: Americký triumf

Hillary Clintonová proti Johnu McCainovi? Mitt Romney s Barackem Obamou? Mike – Mike kdo? Huckabee? Museli bychom zašátrat hodně hluboko do historie amerických prezidentských voleb, abychom viděli podobně dramatické primárky v obou velkých stranách současně.

Skeptik právem řekne, že na tom, kdo v lednu vystřídá v Bílém domě George
W. Bushe, příliš nezáleží. Realita politického žonglování s Kongresem, nedokončených válek a hrozícího ekonomického průšvihu sevřou vítěze natolik, že nebude mít mnoho prostoru k naplňování slibovaných novátorských vizí (i kdyby nakrásně myslel svůj příslib „změny” sebeupřímněji). Pacifista Barack Obama nestáhne armádu z Iráku a mormon Mitt Romney nezavede mnohoženství. Výsledek voleb, nazírán skeptickým okem, skutečně nijak důležitý není. Optimista naopak řekne, také právem, že roli hraje samotný průběh voleb.
   
Za poslední rok zažili Američané neuvěřitelné množství zvratů a proměn. Na republikánské straně je v druhé polovině primárek seriózním kandidátem Mike Huckabee, jehož jméno před rokem znali jenom v Arkansasu; raný favorit Rudy Giuliani naopak udělal botu, jež vejde do politologických učebnic – jako by zapomněl, že je volební sezona. John McCain vypadal ještě na přelomu roku jako mrtvý muž, zato o měsíc později získal náskok, patrně rozhodující.
  
Mezi demokraty měla být Hillary Clintonová jasnou jedničkou; nakonec si však nominace podle všeho zajistí až vnitropartajním nátlakem před konferencí na konci srpna. Je na hraně uvěřitelnosti, že v nejsledovanějším souboji světa dnes nikdo přesně neví, jestli je v čele Clintonová, nebo její soupeř Obama. Nominaci udělují delegáti, jež si uchazeči v primárkách jednotlivých států Unie „vyhrají“, což ovšem zní jednodušeji než skutečnost.

Delegátů konference je přes čtyři tisíce, vítěz si jich musí naklonit alespoň 2025. Za normálních okolností nepřijde na podrobnosti volebního protokolu řeč, protože z primárek vyjde vítěz dostatečně jednoznačný. Letos rozhodnou právě ony jindy přehlížené detaily. Ty favorizují Clintonovou, jíž vítězství zaručuje – odpusťte sportovní terminologii – i remíza nebo výsledek blížící se remíze. Odhady „mezičasů” jsou nejednoznačné: zaprvé, delegáti z volebních shromáždění (caususes) si de iure mohou na konferenci hlasovat, jak se jim zlíbí. Zadruhé, plných 796 delegátů, disponující více než třetinou potřebných hlasů, má status libera a na výsledky primárek nemusejí brát zřetel. Zatřetí půjde o to, zda vedení Demokratické strany zařadí mezi hlasující i početné delegáty z Michiganu a Floridy. Správně by tomu tak být nemělo, protože uchazeči se s partajním vedením dohodli, že se počítat nebudou (na protest proti tomu, že oba státy uspořádaly primárky dříve, než je zvykem). Clintonová však již jednoznačně vyhlásila, že se bude snažit o znovuzařazení delegátů z obou států; v Michiganu i na Floridě vyhrála.
   
Celkem to znamená, že o téměř polovině hlasů se bude rozhodovat až v srpnu v Denveru. (Tak tomu bylo naposledy v roce 1952; od té doby bylo o vítězi de facto rozhodnuto již dříve.) A v zákulisních jednáních bude Clintonová mít nad relativním nováčkem Obamou vrch.
   
Obama nebo Clintonová, McCain nebo Huckabee – bez ohledu na výsledek je celá volební show dobrou zprávou pro každého, komu posledních sedm let dělala administrativa George Bushe starost. Bush byl nejméně úspěšným prezidentem USA, kam paměť sahá. Období jeho vlády považují za selhání i spojenci (netřeba chodit daleko, i Česko dává najevo, že o nejdůležitějším společném polistopadovém projektu, případné stavbě protiraketového radaru v Brdech, se bude jednat až s novým prezidentem). Od nešťastně vedené války v Iráku (kde se věci začaly obracet k lepšímu až poté, co po třech letech dostali volnou ruku lidé, kteří věci rozumějí) přes mimoprávní nakládání s vězni na základně v kubánském Guantánamu až po všeobecné omezování občanské svobody ve jménu boje proti teroru, o daňových a rozpočtových brikulích nemluvě, musí Bush hledat úspěchy s lupou v ruce.
  
Bývá pravidlem, že špatná vláda nahrává extremismu. Není třeba mluvit hned o výmarské republice nebo o Rusku začátku 20. století; příklady z Latinské Ameriky či současného Ruska (a mnoha jeho někdejších satelitů, Česko nevyjímaje) takovou úvahu jednoznačně podporují.
   
Ne tak Američané. Je triumfem zámořské demokracie, že v obou stranách získávají navrch centristé. Na jedné straně John McCain, kterého pravověrní republikáni osočují z liberalismu (v americkém slovníku „levičáctví”), na straně druhé Obama cituje Ronalda Reagana a Clintonová často zní, k nelibosti tradičních demokratických voličů,  jako umírněný republikán.
   
Jestli mají Evropané sklon dívat se na americké volební divadlo skrz prsty, činí tentokrát zbytečně.

Ilustrace: Martin Velíšek