Zatímco byla ve všech pádech skloňována volební porážka "demokratických stran" kvůli liknavosti - ano, i tak se o tom psalo - "demokratických voličů", inženýr František Čuba v rozhovoru pro poslední vydání časopisu TÝDEN demokracii rovnou zrušil. Alespoň slovy.
Šel na to takhle: "Schopných, kteří umějí uvést hospodářství této země do tempa, je sotva půl procenta v populaci. A právě tihle lidé musejí být jmenováni do čela země, aby řídili ekonomiku. Snad jen nějaké ty lidské problémy by řešil menší parlament vyšlý z voleb, systém politických stran považuji za překonaný." Tolik bývalý guru bývalého Agrokombinátu Slušovice. Divotvůrce funkčního, ba dravého družstva v bažině "reálného socialismu". V nedávných krajských volbách úspěšně kandidující do zastupitelstva Zlínského kraje za Stranu práv občanů - zemanovce (SPOZ).
No a? Mnozí si rozšafně či rezignovaně řeknou: "Inu, přežitek minulosti, normalizační stín dosmrtně ulpělý na činorodé manažerské duši." Někteří z nás si vzpomenou na slova Václava Havla hned zkraje 90. let, jimiž jako by byla dovršena - a poněkud zdrsněna - sametová revoluce: "Je třeba rozplést temné slušovické nitky!" Tak jsme je rozpletli. A slovy ať si je zase splétá, kdo chce.
Je to samozřejmě složitější. Vlastně je to jinak. "Slušovický zázrak" se odehrával v podniku, kterému politická moc pouze dovolila, aby byl tržně konformní se západními standardy a v jejich rámci také konkurenceschopný. Toť vše; diktátorské vize manažerů politická školení nepotřebují.
To se ví dávno. Akademik Radovan Richta, autor věhlasné knihy Civilizace na rozcestí (1966), byl přesvědčen, že diktátorský socialismus nevzešel jenom z ruských poměrů, ale i z jisté tradice západního levicového myšlení. Tato tradice hodlala zevšeobecnit vnitropodnikové řízení, "organizovat celou společnost jako jediný průmyslový podnik", a právě toto vyhlásit za socialismus.
Konce jsou známy. Neboť firma s libovolných počtem zaměstnanců - od pouhých desítek jednotlivců až k desítkám či stovkám milionů (míru efektivity teď nechme stranou) - nemůže provozovat žádnou demokracii.
Demokracie v dešti
Žijeme v jedné ze zemí, v nichž zevšeobecněná totalita ("komunistický režim") byla vyhnána z veřejného prostoru do jednotlivých "dílčích totalit" (firem). Může existovat demokracie se svými pravidly jako konkurenceschopné společenství, jestliže základ této konkurenceschopnosti se řídí pravidly zcela jinými?
Jistě může, ale je to takříkajíc na hraně, zápas ve volném stylu v těsném sousedství propastí. Naposledy to pochopil premiér Petr Nečas minulý měsíc v pražské restauraci Mlýnec, kde se v rámci Euro Business Breakfast sešel s podnikateli. Svěřil se jim, jak je nutné, ale obtížné ze státních výdajů na příští rok vyškrtat 2,5 procenta, tedy 25 miliard korun (a to ještě netušil, že Kalousek bude v říjnu přemýšlet, jak vyškrtat dalších více než 20 miliard). Z firemního publika zaznělo: "Pokud bychom 2,5 procenta k seškrtání ve svých výdajích nenašli a řídili svoje firmy tak, jak funguje stát, během pár let bychom tu nebyli." A předseda vlády odpověděl: "Kdyby firma byla řízena tak, že by vedení volili zaměstnanci, tak byste tam nebyl ještě předtím, než byste snížení výdajů stihl ohlásit."
Tak proč se pořád, krucifix, v té "velké firmě" zvané Česká republika tupě volí, namísto jmenování - jak pravil inženýr Čuba - "schopných lidí" z úzké půlprocentní elity "do čela země, aby řídili ekonomiku"? Proč ještě existují politické strany, jimiž inženýr Čuba opovrhl? A proč není volen technokratům nepřekážející "menší parlament", aby řešil "nějaké ty lidské problémy"? Čubo, raď!
Na demokracii prší. Například moudrost, kterou japonský profesor ekonomie Motohiro Sato nezištně věnoval evropským politikům zavádějícím bolestivé reformy: "Tento druh politiky nebude nikdy populární. Ale když se budete řídit pouze tím, co chce veřejnost, tak žádné pořádné reformy neuděláte." Nebo si vezměme průzkum, který ve čtvrtek zveřejnil deník Los Angeles Times: 57 procent Američanů uvedlo, že lepší než demokracie jsou stabilní režimy. Mělo by nás uklidnit, že byli tázáni na režimy severní Afriky a Středního východu?
Tyhle nitky, Václave Havle, jen tak nerozpleteme.
