Bezprecedentní krok Miloše Zemana odmítnout jmenovat řádně navrženého docenta Martina Putnu profesorem poukazuje na jeden základní a systémový problém českého vysokého školství. Třeba by sveřepý prezidentský postoj konečně mohl pohnout akademiky, aby souhlasili se zavedením takzvaných funkčních míst profesorů.
Dnes se na českých vysokých školách dávají netermínované smlouvy pouze docentům a profesorům. Kdo jednou titulu dosáhne, má definitivu. A zůstane mu i ten titul, což není k zahození - zkratkami před i za jménem si může zdobit vizitky, zvonek na dveřích nebo třeba parte. "Pane profesore" mu bude uctivě říkat každá klika u dveří i paní pokladní naproti v obchodě. Příkladem je ostatně bývalý prezident Klaus.
Nepružnost českého pracovního práva spojená s chronickým nedostatkem graduovaných kapacit (které školy potřebují kvůli akreditacím) nevedou příliš často k tomu, že by docenti či profesoři své katedry nedobrovolně opouštěli, ať už je jejich pedagogická a vědecká práce jakkoli mdlá. Když už se tak stane, vždycky najdou nové místo jinde - zas přirozeně odpovídající jejich dobytým titulům bez ohledu na to, jaké jsou jejich skutečné kvality.
Již dlouho se mluví v rámci různých reforem vysokých škol o zavedení takzvaných funkčních míst, tedy obsazování postů docentů a profesorů na základě výběrových řízení pro konkrétní pracovní úvazek, pokud možno rovněž termínovaný. Je jisté, že takové výběrové řízení stanoví jiné požadavky pro místo profesora a pro místo odborného asistenta, odpadne nicméně zdlouhavá procedura spojená s hlasováním vědeckých rad a koneckonců i s tím (nesmyslným!) podpisem prezidenta republiky. Školy by tak zaměstnávaly jen ty, které skutečně potřebují, a na jim na míru šitých pozicích.
Takový titul profesora zůstane tam, kam patří a neopustí dveře katedry - platí jen pro příslušnou vysokou školu a pro délku pracovního kontraktu. Bylo by to užitečné, přehledné, efektivní. Tedy vlastnosti, které české vysoké školy už léta úspěšně potlačují.
