V Česku moudré hlavy řeší, kam vedou drátky, dlouhé prsty a ambice odposlouchávaných i odposlouchávajících. Svět však s napětím pozoruje, jak klíčové regiony zeměkoule (ne)vycházejí z ekonomické stagnace a z nebezpečí krize. U nás papaláši úspěšně vyřešili oddělení Béma od ODS (stejně už byl odstaven do sněmovny). Že i problémy světa se promítají do českých cen, neřeší.
Samozřejmě, že fabriky na veselou mysl s plnými sklady chechtacích pytlíků stále tvrdí, že z nejhoršího jsme všichni venku a že teď už zbývá jen z ryzí opatrnosti monitorovat situaci. Tedy v ekonomice, ne na bojištích mezi různými mafiemi té či oné země. Na to není ani čas, ani nálada.
V USA vysvitlo, že hlučně oslavovaný pidivzestup tamní zaměstnanosti zřejmě vyplynul hlavně z toho, že mnozí Američané přestali práci hledat a vypadli ze statistik. V Číně se "nečekaně" (ovšemže nečekaně pro vždy užaslé ekonomy) propadly firemní zisky o 5 procent. Ještě před rokem vykázaly růst o 25 procent! Tolik "Chinamerica", osa světové ekonomiky, tandem Peking - Washington či New York - Šanghaj. Poslední naděje světové pravice i levice. A lidstva veškerého.
Na burzách prý zavládla dobrá nálada proto, že Řecko bylo vytaženo z propasti a vesele si vyměňuje dosavadní poonděné dluhopisy za voňavější, řeckým právem neřízené a prý už únosné. To bude vtip, lidově zvaný "kanada". Řekové jen skřípou zuby a vyhrožují světu: "Počkejte po volbách!". Budou tam už příští měsíc a radikálové všeho druhu dosahují 40 procent preferencí.
Španělsko dospělo v úrokových sazbách svých státních obligací do větší výše, než v jaké se ocitla Itálie na vrcholu řecké krize. Tehdy všichni už celou italskou botu odepsali, aby se nakonec spokojili s pádem Berlusconiho. Taková lidová veselice před érou utahování opasků nezaškodí.
Nálada německých spotřebitelů se po půl roce neustálého zlepšování zhoršila. V dubnu nevidí Němci svůj konzum dobře. Rizikem jsou ceny pohonných hmot a inflace vůbec; v únoru tam - "nečekaně" - stoupla. Ještě štěstí, že exportní "evropská Čína" je stále mocná a potřebuje Čechy v roli subdodavatelů a podržtašek.
Evropský centrální šéfbankéř Mario Draghi vehementně popírá inflační nebezpečí. Přestože inflace je v eurozóně na 2,7 procenta a ECB má v popisu práce nepřekročit dvouprocentní laťku. To prostě nemůže splnit, když ve dvou vlnách od prosince nacpala bilion eur do privátních evropských bank formou tříletých úvěrů (levných tak, že se o tom Řecku či Španělsku dnes ani nesní).
Možná i maturant Josefa Dobeše na odchodu z gymnázia dneska ví, že ty děsné prachy v oběhu umožnily spekulantům "pohrát si" s cenami ropy. Také proto máme teď rekordní ceny pohonných hmot; nafta je u nás těsně pod 37 korunami za litr a průměrná cena benzinu Natural tuto částku už překročila o 21 haléřů. Ano, i proto ta skvělá nálada na finančních trzích!
Nejenže podražilo. Máme i vládu, která nám sama přijde draho v širším smyslu. Souběh ropného šoku s politikou Nečasova kabinetu, která následuje fiskální "šokovou terapii" všech evropských vlád (premiér v tom není žádný izolacionista), je ovšem třaskavá směs.
Darmo americký ministr financí Timothy Geithner před týdnem nabádal, že "konsolidace evropských financí by měla postupovat pozvolna a reformy by se měly rozložit na více let". Darmo novináři skoro denně plodí další a další články, které z vůdců protivládních občanských iniciativ vyrábějí "bolševiky" a pitomce. Ti, kdož zvažují alternativy, už nebudou potřebovat megafony k hecování a statisíce plakátů, aby se něco semlelo. Stačí, když pak někdo v davu hodí zmrzlinou.
V čase stagnací, nejistot a hrozeb nabízejí elity většinovým neelitám relativní i absolutní drahotu. Nabídka zde však nevytváří poptávku, jak si napořád myslí neoliberálové. Politicky jde o neprodejný ležák. Ležák vlády, která by byla na odpis, i kdyby nakrásně žádného Béma nebylo.
